Tenn enomentielva, část 1 - Zima, nic než mráz

Rozhodla jsem se, že se pokusím napsat trochu rozsáhlejší fantasy příběh. Bystrý čtenář právě začal tušit, že začíná zkouškové. A... Ano, je tomu skutečně tak!

EDIT: Trochu jsem se zamyslela nad svým vznikajícím příběhem a světem a rozhodla jsem se, že jej vylepším. Myšlenky zůstávají, jenom se je pokusím poněkud lépe zpracovat a zakomponovat je do mého světa. Postupně tedy zveřejním více či méně pozměněné kapitoly.

Ledový vítr zoufale narážel do suchých větví stromů a zpíval nekonečný žalozpěv mrtvému kraji. Rostliny, které byly příliš troufalé a odvážily se zazelenat, okamžitě poznaly ničivou sílu věčného mrazu. Jen tu a tam se ve větvích nejsilnějších stromů skrýval nepatrný pupen. Bylo jen krátce po poledni, ale krajinu halil šedavý opar, který ještě více umocňoval melancholickou tesknost spícího kraje. Mezi dvěma mohutnými stromy, jejichž kůra byla temně šedivá, plápolal skromný ohýnek a u něj seděl elf. V dlaních žmoulal kus kožešiny, snažil se zaměstnat zkřehlé prsty, a zamyšleně hleděl do plamenů. Pamatoval si tuto zemi plnou života, doslova překypující zelení... Ale teď? Jenom najít něco k jídlu znamenalo strávit dlouhé hodiny hledáním.

Jeho jediným společníkem na cestách byla malá srnka, na kterou narazil před několika měsíci. Teď ale byla mrtvá a studená, jako všechno kolem. Úmorný hlad ji udolal. I když mu to trhalo srdce, vzal nůž a pomalu začal zvíře stahovat z kůže. Šlo to těžko, nakonec se mu to však podařilo, nakrájel tuhé maso na kousky a začal je opékat nad plameny. Žaludek se mu sevřel hlady a smutkem, když k němu vítr zavanul vůni pečeného masa, ale rozhodl se, že si jej schová na horší časy. Po hodině pečení uklidil maso, zabalil kůži a jediným pohybem ruky uhasil už tak zmírající oheň. Omotal dlouhé tmavohnědé vlasy okolo krku, ovázal je ještě šátkem a s povzdechnutím se vydal na cestu.

Zadíval se do omšelé mapy a označil další skálu. Další neúspěšný pokus. Odolal pokušení spálit zažloutlý papír, zhluboka se nadechl a pokračoval po kdysi kamenité cestě, z které teď byla jenom prašná stezka. Na několika mrtvých pařezech se i ve skromném světle leskla jinovatka, tu a tam vyplašil myš, která zoufale hledala cokoliv k jídlu. Velká zvířata zmizela neznámo kam, snad pomřela, možná utekla stovky mil daleko. Najednou se zvedl poryv větru a výhled mu zaclonil závoj suchých listů, které pak pomalu klesaly k zemi. Smutně se pousmál a sebral několik hnědých listů. K večeru, který se lišil od dne jenom o něco větší šedí, dorazil k další skále. Téměř nerozeznal barvu, ale kámen mu připadal namodralý. Možná to bylo jenom zbožné přání, myšlenka, která ho držela při životě a chránila poslední zbytky nadějí.

..

Nalámal hromádku suchých větví a rozdělal oheň. Plameny se vesele roztančily po vyschlém dřevě a zanedlouho spokojeně praskaly, radostně požíraly drobné větvičky a šedivé listy. Vytáhnul kus masa a s námahou jej ukusoval, bylo neslané a tuhé, skoro nepoživatelné, alespoň mu vůbec nepřipomínalo jeho malou společnici, která se k němu po večerech choulila a ve dne jej ostýchavě následovala. Na jazyku mu ještě dlouho zůstala pachuť srnčího masa. Vytáhnul z kapsy váček se sušenými bylinami, vzal mezi prsty několik lístku a nacpal je do dýmky z černého dřeva. Chvíli pokuřoval a se zavřenýma očima nasával jemný kouř. Šedobílé proužky dýmu se vznášely vzhůru a zaháněly až příliš živé vzpomínky na elfovu dnešní večeři.

Vyčistil a uklidil dýmku, sejmul z prostředníčku prsten a zadíval se na temně fialový kámen, který se lesknul ve světle neposedných plamenů. Na jeho vnitřní straně bylo ještě stále zřetelně vyryto několik slov. Sinai... Jeho jméno, které v téhle pustině nikoho nezajímá. Ani zajímat nebude. A hmyz, který najde jeho tělo a ze samé radosti do něj naklade svá vajíčka, neocení tu krásu a um, s kterým byl kov zpracován, nepředstaví si ty jemné ruce, které jej ohýbaly... S podobnými myšlenkami toho večera usnul, prsten však stále křečovitě svíral v bledých prstech...