Když se blíží povodeň...

... je dobré být jinde. To jsem si říkala, když jsem se dnes v noci probudila. Aby toho nebylo málo, zjistila jsem, že mám nalomenou pravou nohu. Nebo vykloubenou, každopádně byla fixovaná a špatně se mi na ni došlapovalo. Ale musela jsem jít, protože jinak by nás Orlice vyprovodila po svém. Šli jsme pěšky po proudu, já a nějací dva herci, možná jeden z nich byl Svěrák, ale to si už nepamatuju. Noha mě bolela, tak jsem si lehla na břicho na nějaký skejt a odstrkovala jsem se rukama. To už šlo dobře, a když jsem držela přiměřenou rychlost, jela jsem dokonce i rovně.

Herci se celou cestu snažili kontaktovat nějakou starou paní, aby se taky někam schovala, jenže ta trvala na tom, že počká na loď Černých, šlechtického rodu vlastnícího jeden ze zámků na Orlici, protože chtěla svou vnučku seznámit s mladým nezadaným knížetem. No co, byl to její boj.

Dorazili jsme k malému stavení, kde jsme se chtěli osvěžit. Přivítala nás paní s malou dcerou. Holčičce bylo asi osm a měla nádherné oči. Připomínaly mi onen záhadný knoflík z filmu Atlas mraků. Chtěli jsme už vyrazit na cestu, ale vtom jsme zjistili, že přílivová vlna je příliš blízko, tak jsme se rozhodli zůstat. Holčička se mě zeptala, jestli jí rozvážu boty a jestli nevadí, že je služka. Tak jsem jí rozvázala tkaničky a řekla, že určitě není služka svou myslí, ale jenom povoláním a to není nic špatného. Pak jsme sledovali přílivové vlny, hladina Orlice se několikrát mohutně vzedmula, až z toho šel mráz po zádech.