Novoroční kecy a můj výzkum feminismu

Vzhledem k tomu, že moji kamarádi, se kterými jsem měla trávit Silvestra, náhle onemocněli a pěstují si doma novou pandemii a ostatní, jejichž společnost by mi byla milá, se mi buď nepodařilo nalákat do mého doupěte, jsou v zahraničí, na horách nebo příliš těhotní ve víru rodinných oslav a mé milé dětičky jsou s bývalým manželem, v roce 2022 se na poslední chvíli stala ještě jedna neočekávaná událost, a sice, že tu mám oslavu ve složení mě a mých altereg. Ačkoli jsem to nečekala, nemohu si stěžovat. S hlasy v mé hlavě si rozumíme a dokážeme spolu civilizovaně nesouhlasit, což se mi jinak stává jen s výjimenčými lidmi.

Takže bych vám ráda popřála všechno nejlepší do nového roku a úspěšné rozloučení s tím končícím, ve kterém se zrovna mně stala spousta věcí. Třeba to, že jsem se rozvedla, zeptala jsem se soudce, proč nemá kladívko, vylepšila jsem své psychické zdraví o několik úrovní, našla jsem si nakladatelství, se kterým budu patrně publikovat můj fantasy román Nejdelší noc, s jednou povídkou jsem se dostala do sborníku Polohy lásky (zdarma ke stažení), s druhou jsem se dostala do antologie Kdysi v zimě (za peníze ke koupi) a s jednou pohádkou, kterou jsem psala na přání jen tak, jsem se umístila na třetím místě v Pohádkové soutěži Kultury 21 (volně k přečtení). Což, jak předpokládám, znamená, že asi umím psát.

A taky jsem namalovala a nakreslila desítky akvarelových a akrylových obrazů.

Jo, a mé dětičky jsou pořád stejně úžasné a skvělé, ale ony ani jiné být nemůžou, protože jsou moje. A co bych to byla za matku, kdybych se nad nimi samou láskou nerozplývala, že.

A protože volný slavnostní večer ve skvělé společnosti přímo volá po nějakých intelektuálních výtržnostech, rozhodla jsem se vám tady shrnout své postřehy z mého výzkumu feminismu, které jsem získala. Však víte. Aby ty moje kecy měly nějakou přidanou hodnotu a abyste nemuseli číst jen o tom, co se mi podařilo, což může být docela otravné. Pořád číst o tom, jak jsem úžasná a skvělá.

Jsem totiž zvídavý člověk. Jakmile mě někde nějaká myšlenka zaujme, hned ji rozpracuju, a když je extra zajímavá, začnu se jí zabývat víc. A před několika měsíci někdo na Facebooku zmínil nějakou feministickou zkratku, kterou jsem neznala, protože ze společenských věd mě zajímá primárně psychologie a na ty ostatní celkem kašlu. Ne že bych proti nim něco měla, ale nejsou mým primárním zájmem a nedostává se mi na ně energie.

Nicméně! Musím tu vznést odvážný návrh: Lidi, zajímejte se o feminismus a jiné moderní -ismy, včetně ekologie. Proč? Protože když se o ně nebudete zajímat vy, vemte jed na to, že nějaký mamrd s dvěma mozkovými buňkami, co nedokázal nic jiného, než vystudovat o prsa bakaláře na nějaké pochybné soukromé škole, v nich najde zalíbení a příležitost, jak se celkem snadno a rychle napakovat a přijít k moci.

Nechápejte mě špatně, já základní myšlenky feminismu uznávám. Ženské jsou taky lidi, rodičovství je těžká práce, jejíž přínos a náročnost by se rozhodně neměl bagatelizovat, za stejnou práci by dva lidé měli dostávat stejně zaplaceno, každý má právo na sebeurčení a rozhodování o svém těle a tělesnou integritu, muži by se neměli bát projevovat emoce a neměli by se bát, že někdo kvůli tomu bude říkat, jak nejsou dost mužní, ženy by se neměly bát chodit v noci po ulici a na chlapa, který chce pracovat ve školce, by se nikdo neměl dívat jako na pedofila. Tyhle feministické myšlenky a ještě podobné ze stejné kategorie naprosto schvaluju a souzním s nimi.

Problém s feminismem je ten, že feminismus není jen jeden. Je celá řada feminismů, přičemž ten, který se líbí mně, by feministé patrně označili za tzv. bílý feminismus, neboli feminismus určený pro lidi na světlejším barevném spektru.

Pak to ale začíná být zajímavé a ošemetné. Existuje totiž i feminismus pro barevné lidi. Pro postižené. Pro komunisty. Pro nácky. Pro citlivé sněhové vločky. Já osobně za největší hrůzu považuju feminismus pro komunisty a pro sněhové vločky. Abyste mi rozuměli, já jsem umírněně liberální a těžce individualistický tvor. Takže když nějaká vyšinutá magorka přijde s tím, že by bylo nejlepší, kdyby neexistovala nukleární rodina a výchova každého dítěte by byla věcí celé společnosti, přičemž zdroje by byly "spravedlivě" distribuovat podle potřeb, vyvolává to ve mně velmi silné (a nepříjemné) chvění a vzpomínky na Utopii T. Morea.

Protože dokud je takový člověk jen jakási kuriozitka, tak je to celkem neškodné, jenže ona existuje pravděpodobnost, že tahle kuriozitka je natolik ambiciózní, že se i se svými vyšinutostmi dostane na místo, kde bude mít nějakou reálnou moc. A to je průser, protože komunismus zrovna já osobně považuju za ultimátní zlo, které se mělo dostatečně vymýtit při revoluci. A rozhodně by neměl dostávat takový prostor, ať už se jedná o veřejný prostor, nebo tichá, dobře placená místečka na pochybných úřadech.

Feminismus pro sněhové vločky je také řádně jebnutý. Já jsem v té skupině dostala už třikrát mute za naprosto nevinné věci, nad kterými by se dalo mávnout rukou. První mute si nepamatuju, druhý byl za to, že jsem zmínila, že když bulvární noviny píšou o bývalce Jágra, která je bohužel známá jen tím, že chodila s Jágrem, asi ji v rámci zvýšení čtenosti budou chtít definovat skrz hokejovou legendu, protože ty lidi, co se ničím jiným neproslavili, jsou prostě špatně zapamatovatelní, no a třetí mute byl za to, že jsem chtěla vědět, proč není v pořádku mužům provádět ošklivosti, které se dějí normálně ženám, ale zároveň je v pořádku, když barevní lidé dělají ošklivosti, které se dějí jim, bílým lidem.

A co myslíte? Dostala jsem ban za barevné lidi. Protože jsem se údajně nevyjádřila dostatečně respektujícím způsobem. Znepokojivé na tom je, že ta dáma, která mě umlčela, je vysokoškolsky vzdělaná a také jeví ambice dostat se na nějaké teplé úřednické místečko. Kde bude rozhodovat o osudech lidí.

My jsme spolu měly několikrát poměrně obsáhlou soukromou debatu, během které mi jednou sdělila, že jsem něco napsala špatným tónem. Zastavte se a několikrát si zopakujte větu: "Ereandil dostala mute, protože psala špatným tónem." Tak. A teď si představte, že jste se ocitli na úřadě, kde je tahle dáma zaměstnaná a rozhoduje o vašem osudu. Ne na základě zákonů. Ale na základě tónu, jakým píšete, mluvíte, dýcháte nebo se díváte. Může rozhodovat o tom, jestli vám odebere děti. Jestli dostanete podporu. Grant. Práci. Cokoli.

A tohle je nebezpečí, které je v moderních -ismech. Ne ty myšlenky samotné. Ne nějací dva teplí kluci, kteří nechtějí nic jiného než se normálně vzít a mít rodinu (mimochodem, bylo by fajn, kdyby se přestalo protlačovat, že to jsou jen homosexuální páry, kdo by si kupoval děti od náhradních matek, i mně to přijde jako dobrá alternativa k porodu).

Skutečné nebezpečí spočívá v zakomplexovaných pizdách a šulinech, kteří si svou vlastní nedostatečnost budou chtít kompenzovat tím, že vás budou šikanovat za svoje dojmy a utvrzovat se v tom, že i přes svou nekompetenci se dostali k moci.

A proto: Zajímejte se o -ismy, a pokud máte politické ambice, jděte směle do toho, vezměte ty dobré myšlenky a včas je implementujte. Jinak to za vás udělá pipinka, která rozdává mute za blbý tón psaní.