Dos kilometros

Když se Španělů zeptáte, jak je něco daleko, mají univerzální odpověď: dos kilometros. Ať už je to, co hledáte, za rohem, anebo patnáct kilometrů od vás.

Říkal to hospitaleiro, který nám, znaveným poutníkům, jednoho dne uvařil k večeři čočkovou kaši. Není to samozřejmě stoprocentně platné, ale jsou to většinou ta dvě kouzelná slova, která uslyšíte, když se polomrtví ptáte na cestu.

Docela jsem se smála, protože to celkem dobře popisovalo můj druhý den Camina. Nechtělo se mi skončit v devět hodin dopoledne po deseti kilometrech, a tak jsem si řekla, že nějakých pětadvacet ještě dám, protože mám do večera přece tolik času. No... Z pětadvaceti kilometrů jich bylo najednou třicet sedm, což bylo dohromady pro mě neuvěřitelných sedmačtyřicet kilometrů s desetikilovým batohem na zádech.

A pokaždé když jsem se ptala, jak daleko je albergue, nějaký hodný Španěl mi sdělil, že prý dos kilometros. A tak jsem silou vůle přesvědčovala pravou nohu, ať se ještě jednou posune před levou, a levou, ať udělá ještě krok. A v té albergue mě přivítal José Antonio, připravil mi lavór horké vody se solí na nohy, namasíroval mi ramena a podělil se se mnou o nakládanou chobotnici.

Takže... dos kilometros?

A potom namasírovat ramena, prosím pěkně.