Butterfly effect

Hrozně se mi líbí, jak super věci vznikají z toho, že někdy neumím pořádně googlit. Tedy, když se do toho opravdu zaberu, najdu spoustu velmi zneklidňujících věcí, o kterých by devět z deseti předmětů mého výzkumu slyšelo patrně celkem nerado, ale někdy se na nějakou důkladnost vykašlu, ztratím trpělivost a je to.

Znáte film Efekt motýlích křídel? Je to celkem deprese, ale zajímavá. Hlavní myšlenka je ta, že nepatrná maličkost může mít v budoucnosti nedozírné následky. Tak třeba to moje googlení. Jednou jsem si v druháku na gymplu hledala nějaké zajímavé úlohy z matematiky, protože jsem se nudila a všichni si dovedete představit, že nejlepší způsob zahnání nudy jsou matematické rébusy, protože kdo potřebuje prázdniny, že.

No a chtěla jsem znovu najít ty, na které jsem už pár dní předtím narazila. Jenže protože jsem byla v knihovně a tam se za internet muselo platit, moc mi to nešlo a místo hádanek jsem našla matfyzácký tábor s podobným jménem, na který jsem jela. Tak jsem si řekla, proč bych to vlastně nemohla spáchat, protože přece když jste rok v matematické třídě, už přece můžete jet na tábor, kde sice nikoho neznáte a je to někde v Červených Pečkách, o kterých jste v životě neslyšeli, ale bude tam halda podobně úchylných lidí jako vy. No, a byla tam spousta skvělých lidí, jeden kokot a skončila jsem na matfyzu, což by se asi jinak nestalo. Takže vlastně špatné googlení ze mě udělalo matfyzáka. A neberte to, že...

Anebo moje špatné googlení číslo dvě. Seděla jsem na koleji, bolela mě záda a říkala jsem si, jak je to blbé, že nesnáším sporty a že bych měla fakt něco dělat. A protože jsem zrovna četla ságu o temném elfovi Drizztovi, který bojoval se dvěma scimitary, říkala jsem si, že jediný pohyb, který mě neznechutí, bude zahrnovat meč v ruce, a jala jsem se vyhledávat fantasy šerm v Praze. A protože jsem zhusta tvor netrpělivý, mé vyhledávání skončilo u japonského šermu, což mi přišlo dostatečně blízko, a tak jsem zase své ne zcela profesionální vyhledávání označila za dostačující a bylo to. Kdybych nenašla Kacubó, neměla bych elfíčata, ale třeba kočku. Nebo pakobylku. Nebo trojčata, a to bych se z toho pos... toto.

A před dvěma lety mi zase přišlo naprosto geniální vymyslet akci jménem Kreativní zmizení. V mém úmyslu bylo v naší spisovatelské skupině najít nějaké dobrodruhy, co se mnou pojedou do Normandie, budou tam se mnou tvořit a páchat kratší výlety, což je samo o sobě celkem dobrý nápad, kdybych ony dobrodruhy nelákala stylem, jakým asi úchyláci lákají děti do dodávek: "Pojeďte se mnou do Normandie, budeme tvořit a bude sranda." Myslím, že jsem tam ještě uvedla, že jsem divná, a tak ať mi ani nikdo normální nepíše, protože mám úctu k času svému i k času ostatních lidí a nehodlám ho ztrácet hořkým zjišťováním skutečnosti, že opravdu nespadám do kategorie normálních lidí.

Tři odvážlivkyně se přece jen našly a jedna z nich v sobotu křtila svou třetí knížku. Já jsem tam zpívala francouzsky a hrála na kytaru, protože zrovna tam Dášu Čechovou napadl námět na knížku Okno s dívkou a ptáčkem. Byla to moc příjemná akce. Foto níže.

Vlastně je to taková zvláštní schíza. Skoro celý vesmír je ledová pustina bez života, prázdná nicota, kde se téměř nic neděje, ale na jednom malém kusu lehce zteplalého šutru vykvasily mnohobuněčné organismy, které mají prakticky nekonečně mnoho možností, co se jim stane, a jedno zmršené vyhledávání může naprosto změnit něčí život. Když si třeba představíte, co může s někým udělat záměna slov Clavin a klavír! Jaký příběhový potenciál to má!

Je to vlastně hrozně zvláštní, že Země je taková nejistota v jistotě nejistoty a tyhle moje náhody někdy působí, že ta děsivá prázdnota a definitiva téměř absolutní nuly nejsou tak děsivé. A naprosto odporuje všem fyzikálním i jiným zákonům, že ten můj řetězec náhod a jeho jedinečné důsledky působí záhadně uklidňujícím dojmem, i když všechno, co to ve skutečnosti je, je jev, který měl a může nastat s naprosto minimální pravděpodobností. Jako kdyby se z moře nejistoty vynořovaly singularity, od nichž se šíří vlny zvýšené pravděpodobnosti.

Čímž jsem vlastně chtěla vyjádřit skutečnost, že jsem za ty singularity hrozně ráda, protože ve výsledku stejně všichni umřeme, což je paradoxně jediná jistota, ale s těmi singularitami to nevypadá tak bezútěšně.

P.S.: Tohle má být ve skutečnosti nesmírně pozitivní článek, kdyby to někdo nepoznal.