Sayonara | Bahno Ankh-Morporku

Budova Cechu vrahů je v noci jako obyčejně téměř smrtelně tichá. Jen tu a tam se ozve tlumené zaklení či táhlé řinčení. Usměju se. Studenti si pilně brousí zbraně. Já jsem studia přežila jen s několika jizvami. Nejhrozivější z nich se táhne od pravého ucha pod bradu. Ještě teď nemůžu uvěřit tomu, jaké jsem tehdy měla štěstí, moje spolužačka přecenila svoje schopnosti a teď je jí země doufám pořádně těžká. Ach, sladké dětsví! Kolika spolužákům jsem zajistila divoké sny! Vytáhnu z pochvy zakřivené ostří scimitaru a přejedu jej pohledem. Slabě se leskne. Když na něj fouknu, slabě zazvoní, při tom zvuku se pokaždé musím zasněně usmát. Ze zamyšlení mě vytrhne až tiché zaklepání na dveře mého pokoje.

"Sayo," ozve se tichý hlas. Zamračím se. Zase někdo, kdo neumí vyslovit moje jméno celé. Sayoneleath. Sayoneleath, u všech bohů, co je na tom tak složitého? Schovávám meč a vytahuji dýku. Opatrně se blížím ke dveřím a periskopem zkoumám, kdo mě ruší. Mistr. No dobrá, asi mě čeká práce, tak otevírám a lehce se ukláním.

"Hezký večer, mistře."

"I tobě, Sayo. Mám pro tebe práci. Na Neviditelné univerzitě je potřeba inhumovat dva mágy."

"Dva? Jsou ti mágové normální? To jim tam zase něco bouchlo a popadali na hlavy?"

"Dokud platí..."

"Samozřejmě, jen se divím. Co jsou zač?"

"Jedna studentka Neurčitě mlhavých studií a ten druhý se prý poflakuje většinou v budově Silnoproudé magie. Pro tebe nic složitého. A, Sayo?"

"Hmm?"

"Dej na sebe pozor. Zaslechl jsem, že prý jsi někoho namíchla, a to hodně."

"Někdo si na mě najal někoho z cechu?"

"Já o tom nic nevím, ale znáš to. Každý má svou cenu. Jen tě varuju, říkám, co jsem zaslechl."

"Díky za varování, mistře."

Podá mi dvě ikonografie, sotva znatelným kývnutím se rozloučí a mizí v temné chodbě. Okamžitě za ním zamykám a nedočkavě zkoumám obrázky. Děvče, které nemůže být starší než já, se bezstarostně usmívá. Mladý mág taky nevypadá zrovna nešťastně. Zakroutím hlavou, mágům nerozumím. Pochopila bych, kdyby chtěli oddělat arcikancléře, ale dva studenty? Dělá si někdo zálusk na místo ocáska nějakého profesora? Mágové, ts...

Ráno se rychle sbalím a ještě jednou pro jistotu kontroluji vybavení. Dýky, scimitar, dlouhé jehly i lahvičky s jedy, vše je připravené. Proplétám se ulicemi Ankh-Morporku a snažím se nedýchat vzduch, který prchá od vod Ankhu. Voda v řece je tak hnusná, že ani kámen se do ní nepotopí. Kdybych v ní chtěla někoho utopit, budu si na to muset vzít sekyru. Odněkud ke mně doléhá aroma čerstvých párků Kolíka Ať se Picnu. Ani nevím, co je pro moje čichové buňky větší rána, takhle zrána mě nikdo dlouho netýral. Když se ke mně Kolíkův povyk nepříjemně blíží, raději zrychlím a pohroužím se do hlubin davu. Hbitě se proplétám mezi dvěma troly, přeskakuji válející se trpaslíky, které vyhodili z místní nálevny a zahýbám do postranní uličky, kde se rychle převlékám do kouzelnické róby. Pečlivě schovávám všechny zbraně a ještě jednou překontroluji v malém zrcátku svůj vzhled.

Ještěže už doby, kdy dívky na Neviditelné univerzitě nemohly studovat, jsou minulostí. Ne že by to teď byl nějaký dívčí spolek, ale alespoň se snadněji ztratím. Ještě si vzpomenu na mistrovo varování a ohlížím se přes rameno. Nikdo mě nesleduje, alespoň zatím ne. Rychle tedy vystoupám po točitých schodech a zapadnu do knihovny. Několik studentů zvedne oči a zvědavě si mě prohlíží. No dobře, něco mi chybí, pánové, ale to by snad stačilo. Zamračím se na ně a popadnu nejbližší knihu, která nevypadá příliš nebezpečně. Moc dobře vím, co některé z knih dokážou, takže volím svazek s názvem "Bylinky pro výpravy do snových říší vhodné" a opatrně ji otevírám.

Ulehčeně vydechnu, když se květy a listy rostlin jenom lehce vlní v neexistujícím větru. Chvíli předstírám hluboký zájem a po očku sleduji studenty, kteří se tu a tam trousí po chodbě, na kterou ze svého místa dobře vidím. Knihovník, mohutný rezatý lidoop si mě konečně také všiml a zvědavě na mě pokukuje. I na to jsem připravená, vytáhnu ze skryté kapsy banán a podám jej opovi. Jakmile jeho oči spatřily žluté ovoce, knihovník se o mě přestal zajímat a mohla bych v tu chvíli být i trol a bylo by mu to jedno. Vytrhl mi pochoutku z ruky a zašklebil se.

Znovu se hroužím do knihy, když vtom spatřím svou oběť. Vytahuji ikonografii a porovnávám ji s originálem. Trefa. Uklidím knihu a nenápadně se připojuji ke skupině studentů, kteří míří do přednáškové síně. Následuji je, zkoumám okolí a vybírám cestu, kterou se co nejrychleji ztratím.

Jakmile studenti zasednou do lavic, odněkud se přibělhá stařičký profesor a skuhravým hlasem své žáky přivítá. Sice mu moc nerozumím, ale alespoň se mohu soustředit na svou práci. Děvče si sedlo přede mě. Jak se jeho vlasy zatřásly, odhalily bílý krk a mně v ten okamžik bleskl hlavou geniální nápad. Nenápadně vytahuji tenkou trubičku, která vypadá jako husí brk, a do jeho útrob opatrně vkládám projektil s jedem. Musím se uklidnit, abych dokázala zamířit. Hluboký nádech, výdech a ještě jednou. Nádech a zamířím mezi krátké vlasy na dívčině krku. A... Dívka se jen ošila a jed se téměř okamžitě vsákl do její kůže. Ještě několik vteřin, pět, čtyři, tři, dva, jedna a... Zatočila se jí hlava a padla tváří do stránek knihy. Po několika dalších okamžicích, kdy dívka nereaguje na nesmělé šťouchání spolužáka, vypuká chaos. Využívám nastalé situace a ztrácím se tak, jak to jen v ulicích Ankh-Morporku jde. Tedy dokonale. Přes kouzelnickou róbu přehodím černý plášť a rozplynu se v ulicích.

Cestou mi ale vrtá hlavou ten tajemný vrah, o kterém se mistr zmiňoval. Vrahové z Cechu vrahů se mezi sebou nevraždí, ale jak mistr říkal, každý má svou cenu. Ale koho jsem mohla tak rozzuřit? Vždyť jsem jenom vrah, když je problém a peníze, vyřeším ho, když nejsou, není to moje starost. To ještě budu muset nějak vyřešit...

Ohlížím se přes rameno, ale nikoho podezřelého nevidím, snad jenom ušmudlaného muže v červené kazajce, který po mně pokukuje. Zamračím se a poodhalím jílec scimitaru, abych dala neznámému najevo, že se s ním opravdu nechci bavit. Přeskočím ještě několik odpadků a téměř vrazím do kolegy, který jde stejným směrem. Na zlomek vteřiny se zarazí, pak oba saháme po zbraních. Stačí ale jediný pohled do očí a oběma nám nastalá situace přijde tak absurdní, že se rozesmějeme.

"Sayo, vyděsila jsi mě," ulehčeně vydechne.

"Haali, ty mě taky. Pojď, tady není bezpečně, mám pocit, že tamten týpek v červeném mě sleduje," nenápadně ukazuji za sebe, kde se zase zjevil neznámý muž, a rychle mizíme. Cestou stihneme prohodit pár slov o těžké práci vraha a popřát si hodně zdaru a potom se oba znovu rozplyneme v ulicích města tisíce vůní a zápachů.