Čtvrtstoletí s Ereandil

Ano! Je tomu skutečně tak, jsem o rok krásnější, chytřejší, úžasnější a bláznivější. Když jsem byla malá, byla jsem namyšlená, ale teď zkrátka nemám chybu!

A narozeniny jsem oslavila vskutku netradičně. Totiž prací. Ve čtvrtek, v předvečer svých narozenin, jsem se večer vydala do laborky, abych doměřila poslední experiment potřebný k ukončení a dopsání mé diplomové práce. Sice mi kamarádka doporučovala, ať se zdržím přílišné práce, ale kdo se s tím má táhnout. Zvlášť, když je deadline odevzdání diplomky tenhle pátek. Takže jsem se prolévala kafem, za ten večer jsem do sebe dostala ekvivalent čtyř kafí. Supersladkých kafí. I mozek totiž potřebuje žrádlo. Byla jsem tam skoro sama. Fluoromax spokojeně vrčel a kňoural, já jsem si sjetá kafem pískala Imperial March ze Star Wars. 72 vzorků jsem naměřila jako nic.

Po návratu na kolej jsem ale na okamžik zaváhala a napadlo mě, že tolik kafe možná nebyl můj nejlepší nápad. Zvlášť když bylo po půlnoci, kdy už běžně spím. Všude totiž byly Kofily. Kolik že jsem toho kafe vypila? Nemá kafe náhodou halucinační účinky? Ne že by mi halucinace vadily, ale přece jenom bych od kafe, zvlášť instantního, tak zábavný účinek nečekala. Pak mě ale napadlo, že Tom byl pravděpodobně kreativní a připravil mi malé narozeninové překvapení. A ono jo! Byl kreativní. A pořádně vysmátý. Mrzelo mě, že si spolu nemůžeme vypít tu lahev vína, která tiše vyčkává v lednici, ale deadline je deadline.

Našla jsem tedy v pokoji 25 Kofil, udělala si maté a vrhla se do práce. Uff. Pokusila jsem se ověřit předpoklad, že čtyři kafe a půl litru supersilného maté udrží člověka vzhůru po celou noc v provozuschopném stavu. No, spletla jsem se. Člověka možná, ale elfa zřejmě ne. Ve čtyři hodiny ráno nastala krize a v pět jsem to musela vzdát. Nemělo to cenu. Sice bych se dokázala bránit spánku ještě několik hodin, možná i úplně, ale můj milý mozek vypovídal službu. Tak jsem za zpěvu ptáků ulehla.

Tři hodiny spánku taky nebyly nejlepším nápadem. Pátek. Sprcha nahradí tak jednu chybějící hodinu, ale víc ne. Škola, několik minut odpočinku v metru, čtení článku o intracelulárním pH, kendó. Usínám. Ale kendó si prostě nemůžu odpustit. Na to jsem už příliš polapená. Kdyby mi kolega nešlápl na špatný palec, možná bych vydržela i celý tříhodinový trénink. Chtěla jsem si na narozeniny udělat malou radost, tak jsem s ostatními zašla ještě do hospody, kde jsem si slavnostně dala jednoho Fénixe a knedlíky s nugátem a borůvkami místo dortu. Moc dobrá věc. Ale můj mozek se opět ozval, že prý mám v posteli nějaké nedořešené záležitosti.

Měla jsem. Asi šest hodin jsem se s nimi úspěšně vyrovnávala, ale pak jsem musela vstávat, protože sobota byla dnem mého prvního kendó turnaje, který se naneštěstí odehrával pár set kilometrů od Prahy. Ale stálo to za to. I když jsem nepostoupila a všechno jsem prohrála. Je zajímavé, že mi ani tolik nevadilo, že jsem prohrála, jako to, že jsem si málo zabojovala. Akorát mě uteklo pár ne zcela hezkých úderů.

Slečnu, s kterou jsem bojovala, jsem vzala asi dvakrát zezadu po hlavě, protože jsem čekala, že se otočí rychleji. A po zadku jsem ji taky fláknout nechtěla. Mělo to být něco úžasně promyšleného. Ale co... Zabít jsem chtěla až jednoho Slováka, co mi šlápl na palec. Dvakrát. Na ten špatný. Kdybych v tu chvíli nerozdýchávala předchozí souboj, možná to dopadne jinak. Příště. :-)

Vrátili jsme se do Prahy a jela jsem domů. Hm... Tak co dělat v rámci předdiplomkového chaosu? Můj milý daleko, tak jsem se rozhodla, že se podívám domů. Večerní vlaky jezdí, tak proč ne. Ve vlaku se spí pěkně blbě. Ze sedaček bolí záda a ještě vás budí průvodčí. Taťkova postel je už jiné kafe! Zase kafe?

V neděli dopoledne jsem zase trápila diplomku a snažila se ji vytáhnout z imaginárního světa do reálného, ale pak jsem toho nechala a zašla si na literární seminář. Před několika týdny jsem se totiž přihlásila se svou povídkou Čtyři hodiny ráno do Škrabodílen, tak mi přišlo škoda toho nevyužít. Dostala jsem několik tipů, jak ji vylepšit, takže než budu přijatá na doktorské studium na matfyzu, budu mít i svou úžasně profesionálně vyšperkovanou povídku. :-)

Pak jsem si zašla k mamce, popřála mi k narozeninám a dostala jsem krásnou blýskavou květinku na krk. Hezká věc. Stříbrná. A možná i s mamkou si trochu líp rozumím. Čím to je, to fakt netuším. Asi už stárnu, či co...

Večer. Práce na diplomce, achjo... Vypadalo to, že to nikdy neskončí, přitom se ale celá práce posouvala nenápadně ke konci. Pondělní ráno. Opět diplomka. Snídaně. Čaj. Diplomka. Žlutý autobus. Sedl si vedle mě jakýsi starší pán. Ani nevím proč, ale začali jsme si povídat. Small talks, ale zřejmě jsem v tom dobrá. Cestování, obecná filosofie, život. Docela příjemně strávená cesta. Likvidace dvou Kofil z mého narozeninového překvapení. Diplomka. Poslední úpravy. Závěr. Odeslání mailu profesorovi, který mi nebude moci odpovědět dřív než o půlnoci. To znamená volný večer! S Tomem a vínem!

A už se chci dovídat jenom hezká tajemství. Ne to, co bych nejraději ani nevěděla. Pomohla jsem osobě blízké, aby se netrápila, ale co to udělá se mnou? Dobrý pocit, že se ona osoba už zbytečně netrápí, ale za jakou cenu? Ztráta iluzí o dalším z lidí, které jsem považovala za čestné a férové. To bahno, které bublá v bažinách lidských duší, nechci znát. Bojím se, že se tím nakazím a budu stejná jako oni. Bojím se, že nadobro ztratím veškeré iluze a stane se ze mě starý cynik, jehož nejlepším přítelem bude lahev dobrého vína v pevnosti uprostřed lesů. Zřejmě existuje paralela mezi hloupostí a zlem. Jak řekl Werich, boj s lidskou blbostí nelze vyhrát, ale je nutné v něm pokračovat, jinak by zaplavila svět. Nechci vidět, jak se mým milovaným lže, a ani tomu nezabráním. Ale kdybych dopustila, aby někomu procházely tak nehorázné lži, nebudu náhodou spoluviníkem? Nevyjde to nastejno, jako kdybych podobné lži sama vypouštěla?

Předchozímu odstavci se nesnažte porozumět. Ani se na něj ptát. Týká se tajemství, které není moje, ale nedokážu ho nosit celé v hlavě. Takže jsem se s tím vypořádala po vzoru královny Koloběžky a prozradila i neprozradila jej.

Už se těším na další turnaj kendó. Škoda, že jich je tak málo. Ten pocit, kdy se na jedinou věc soustředím tak silně, že skoro nevnímám okolí, je naprosto jedinečný. Žádný jiný sport mi tohle nedá, protože kendó není sport. Kendó je cesta meče, umění, odevzdání se instinktům bojovníka. Skoro ani nemůžu uvěřit, jaké jsem měla štěstí, když jsem objevila naše dojo...:-)