Mgr. Ereandil Aleanath

Tak pravila velevážená komise v ateliéru Fyzikálního ústavu Univerzity Karlovy. Mám radost. Konečně jsem dostala další odměnu za své snažení v podobě dalších papírů na hlavu. Mám radost. I když jsem to nezvládala podobně jako prve. Kdyby v komisi seděl někdo jiný, pravděpodobně mě vyhodí. Ale nikdo jiný tam neseděl. Naštěstí.

Jen kdyby... Jen kdyby moje radost nebyla víceméně racionálně dedukovanou reakcí rozumu na danou událost. Ztratila jsem další ze svých schopností? Možná. Třeba se mi přihodilo to, čeho jsem se obávala - pomalu a plíživě začínám být dospělá. Začne to nenápadně tím, že místo záchvatu dětinské radosti, po kterém tak toužím, se usměju a poděkuju. A pak skončím v bance, kde se budu zabývat věcmi dospělých. Hypotékami a úvěrovými sazbami.

Kam jsem pohřbila to dítě a kdy? Nebo je ještě pořád napojené na hadičkách v kómatu?

Vinný sklípek na Moravě s nejlepšími přáteli. Výlet po zříceninách byl krásný. Když jsem se brodila bahnem, moje dítě se na chvíli probudilo z kómatu a pousmálo se. Vinař Koneček a jeho přátelská moravská povaha. Víno, přátelé, zpěv, přátelé, víno, útěk. Před sebou neuteču. Neuteču před věcmi, které mohou a nemusí být jenom v mé hlavě. Neviditelné kapky rudé krve těch, kterým jsem nechtěla nikdy ublížit, mi potřísnily ruce. Imaginární hemoglobin mých reálných přátel se na mé pokožce rozložil na ještě imaginárnější bilirubin. Má kůže je imaginárně napjatá. Nechápete? To je dobře.

Konečně jsem po dlouhé době viděla taťku. Nestihla jsem s ním ani popít. Příště snad. Dostala jsem od něj něco, co mi bude dělat společnost na mé cestě do Španělska. Je malý, černý a má krásné oko. Jmenuje se Nikon.

Španělsko... Bilbao. Jen já, severní pobřeží, šumění moře a cesta. Dlouhá cesta. Co na ní potkám, je ve hvězdách. A hvězdy jsou rozeseté po Camino del norte. Snad jistotu, že to, co dělám, je správné? Lék pro svoje umírající dítě? Přesvědčení,  že jsem alespoň něčeho schopná bez neustálé pomoci ostatních? Ne že bych si jí nevážila... Ale chci vědět, co zbyde, když zmizí...

Nepochopitelné a zamlžené. Všechno, o čem přemýšlím je takové. A stejně to nikomu nedokážu předat. Chtěla bych znát míru zmatení náhodného čtenáře, který se občas ponoří do mých prozaických pseudobásní...