Ereandil - Stroj času

Další část mého povídání o Ereandil, volně, velice volně navazující na povídky předchozí. Zkoušela jsem si trochu hrát s poetickým vylíčením toho, co může potkat cestovatele časoprostorem, tak kdybyste v tom náhodou neviděli přímo explicitní pointu, nezoufejte.

Tik. Tak. Tik... Hodiny neúnavně měřily čas a v mosazném kyvadle se odrážely tři svíčky postavené na stole. Ereandil seděla v polstrovaném křesle stroje času, který stál v rohu místnosti. Železné páky byly na několika místech zčernalé dlouhým používáním a na zeleně svítícím ciferníku bylo několik otisků prstů mladé elfky. Už si ani nepamatovala, kdy stroj ukradla. Vzpomínala si však naprosto přesně, jak a odkud. Bylo to jednoho chladného prosincového večera. Zrovna se potulovala ztichlými ulicemi nočního města, když její pozornost upoutal modrý vrčící nápis. Innguess. Otevřela dveře a do nosu ji uhodil tupý zápach starého tabáku. Klub byl docela opuštěný. Stoly byly překryté tmavými ubrusy, židle ledabyle naskládány tak, jak je poslední hosté nechali.

A tam stál. Překrytý bílou plachtou. Ereandil ji jediným trhnutím stáhla a se zaujetím prohlížela neznámý stroj. Usedla do pohodlného křesla  a chytila se sametových opěradel. Tmavě červená látka byla na dotek příjemná, i když na několika místech propálená cigaretami. Zkusmo zatáhla za několik pák a zatočila několika kolečky. Stiskla velké, fialově zářící tlačítko a svět se s ní zatočil. Pochopila. Stala se vládkyní času i prostoru. Po několika experimentech se naučila stroj ovládat a zvykla si na pravidla cestování. Nahrála do paměti stroje polohu a čas svého domova a procestovala tak téměř celý svět i jeho historii. Každý výlet časoprostorem však trval právě dvacet osm dní.

Hodiny odměřovaly čas a Ereandil přemýšlela o věčnosti a smrti, která ji nemohla dostihnout. Nebylo v její moci polapit pána či paní stroje času. Bezděky točila kolečky a hýbala pákami. 15, 16, 17, 18... 18. listopadu 2010... Líbilo se jí, jak datum vypadá, stiskla tedy fialové tlačítko a nechala se pohltit vírem časoprostoru.

Zhmotnila se uprostřed dlážděné ulice neznámého velkoměsta. Zamyslela se, kde stráví následujících osmadvacet dní a vydala se po kočičích hlavách. Na chodníku stálo několik pouličních prodejců květin, vysílali ke kolemjdoucím prosebné pohledy a třeli si paže, aby se alespoň trochu zahřáli. Elfka se zastavila u jednoho z nich a vzala si z jeho náruče kytici růží. Muž se rozhlédl, ji ale vidět nemohl, stejně jako si nevšiml chybějících květin. Ereandil k nim přivoněla a zasnila se. Tmavočervené růže začaly rychle uvadat. Kráčela po vlhkých dlažebních kostkách a zanechávala za sebou okvětní plátky růží. Lidé ji míjeli, ale neviděli.

Teskně se zadívala za opadanými rudými lístky, minula restauraci U Slepé kočičky, zabočila do postranní ulice a po několika okamžicích se ocitla u vchodu do jakéhosi opiového doupěte či čajovny.

deviantart.com

Opřela se do dveří a přivítalo ji laskavé přítmí. Usadila se do pohodlného křesla a nasávala příjemnou vůni ovocných tabáků a všemožných čajů. Přímo naproti ní seděl pár neznámých lidí. Byli příliš zaměstnáni sami sebou, než aby vnímali jemné mravenčení v konečcích prstů, které by jim mohlo napovědět, že se děje něco neobvyklého. S úsměvem sledovala nic netušící bytosti, upíjela z čaj z jejich kalíšků a pokuřovala jejich vodní dýmku. Povídali si, pošťuchovali se a nevěnovali ničemu pozornost. Když chlapec dívku políbil, usoudila, že by jim mohla dopřát soukromí. Vzala si na cestu jeden z koláčků ležících na stolku a vyrazila do nočních ulic.

Zastavila se před osvětleným kostelem. Zatlačila do dveří a ocitla se v temném sále. Jen skrz vitrážová okna prosvítalo pouliční osvětlení. Ulehla na dřevěnou lavici a přikryla se pláštěm. Během dvou týdnů prochodila celé město. Bylo krásné a majestátní, ale Ereandil si už připadala všechna města té doby stejná. Nakonec po několika dnech dobloudila k planině, z které vyčnívaly akorát dvě vysoké věže. Podél nich se vinula řeka. Elfka usedla na břeh a sledovala západ slunce. Toužebně hleděla na oblohu, která se barvila doruda, šedivé mraky zezlátly a celý obzor vypadal jako mistrovské dílo impresionistického malíře. Kolem pobíhala divoká prasata, ryla v zemi a nestarala se o melancholickou náladu neznámé návštěvnice.

Ereandil vytáhla kapesní hodinky a zkontrolovala datum. 15. 12. 2010. Čeká ji poslední den tohoto výletu. Podívala se znovu na tmavnoucí obzor a vzhlédla k jedné ze dvou věží. Úplně nahoře blikal nepatrný plamínek svíčky. Vstala a došla k řece. Temná hladina netečně zrcadlila šedá mračna. Zaslechla hluk a otočila se. V poslední chvíli uhnula muži, který šel rázným krokem podél břehu. Jeho obličej byl elfce povědomý, nemohla si však vybavit, kde ho potkala.

"Počkej," zavolala na neznámého. Otočil se, ji však vidět nemohl. Usedl na břeh a zachmuřeně hypnotizoval hladinu. Do očí mu padaly prameny světle hnědých vlasů a v jeho ocelově šedých očích se zrcadlila okolní krajina. Ereandil usedla vedle něj a zamyšleně trhala trávu. Mrzelo ji, že na svých výletech nemůže s nikým prohodit ani slovo. Připadala si osaměle a neznámý ji dodával pocit bezpečí, i když sám vypadal, jako kdyby se nejraději vrhnul do řeky.

"Neskákej," pronesla tiše, i když věděla, že ji nemůže slyšet. Zamračil se, jako kdyby ji slyšel a její nápad mu připadal směšný. Mlčel a Ereandil mluvila. Její slova se nesla nad nehybnou hladinou, vyprávěla mu svoje zážitky, sdílela s ním svoje pocity a dojmy z časoprostorového cestování. Nerozuměl jejímu monologu, stejně jako ona nerozuměla jeho mlčení. Ale v tu chvíli to bylo oběma jedno. Ani divoká prasata, která neúnavně hledala v mrznoucí půdě poslední sousta, si jich nevšímala. Přečkali spolu chladnou noc. Neznámý na několik hodin usnul, Ereandil se opřela o jeho rameno, překryla je pláštěm a odpočinula si také.

K ránu se muž probudil a zvedl se. Ereandil se probrala nárazem o promrzlou zem. Vstala a protáhla si ztuhlé končetiny. Rychlým pohledem na hodinky zjistila, že jí zbývá posledních čtrnáct hodin. Lokla si z láhve medoviny, kterou si vzala ze stánku na náměstí, a zamířila do vyšší z věží. Následovala svého mlčenlivého společníka po točitých schodech až téměř nahoru. Odemkl dveře a usadil se do koženého křesla. Ereandil se natáhla na postel a sledovala jej při práci. Poslouchala tichý šustivý zvuk jeho tužky a užívala si poslední hodiny své výpravy v teple.

Překvapeně povytáhla obočí, když sáhl po gramofonové desce a zapnul starý přístroj. Místnost naplnily tóny písně High Hopes od Pink Floydů. Zasnila se při vzpomínce na jejich koncert, na kterém byla hned několikrát. A usnula. Probudila se v pohodlném sametovém křesle stroje času a do malého zápisníku v černé kůži zapsala několik číslic a znaků, aby nezapomněla na zvláštní planinu s dvěma věžemi a stádem divočáků. Sevřela v ruce jabloňovou větévku, kterou si odtamtud vzala na památku. A na huňatý koberec dopadlo pár suchých listů...