Kendó na Pomezních boudách 2014

Autistenbande byla v Krkonoších, huehuehuehue!

Jeden náš milý nejmenovaný senpai (Guten Abend, Führer!) nás totiž označuje jako bandu autistů, kteří nic nechápou, tak než abychom se tím nějak zatěžovali nebo proti tomu bojovali, místo toho tak zřejmě pojmenujeme náš tým na Vánoční kendování v Hradci Králové. A co bychom mu vysvětlovali, že máme naprosto jiné psychické problémy než autismus. Ale to jsem od letošních Pomezek trochu odbočila.

Do krásných zamlžených Krkonoš za belgickými senseii jsme se vydali ve výborném složení. Jela jsem v autě s Danem, Radkem a Verčou, z které jsme během jízdy udělali naši kacubó kolektivní manželku. Aby taky ne, když si s sebou vzala krabici ještě teplého štrůdlu, kterým nás krmila! V autě byla sranda, a to jsme ani nemuseli po cestě bloudit.

Bohužel jsme nestihli páteční keiko, na večeři se nám ale podařilo dorazit včas. Sobota byla naplněná katami a keikem, které vedli naši belgičtí přátelé. Dostala jsem pochvalu za svého bojového ducha od Haeke senseie, který vypadá trochu jako David Tennant, bohužel jsem si ale nestihla zacvičit s Chieko sensei, což je jeho japonská manželka, která vypadá jako skřítek z japonských hor. V tom nejlepším smyslu, kdyby něco. :-)

Sobotní večer se trochu protáhl. Mí milí kolegové s sebou měli totiž velkou zásobu alkoholu, který bylo potřeba zlikvidovat, takže jsme se hromadně odebrali k nám na pokoj (protože hádejte, kdo je stupid cool kid a svolává pařbu na SVŮJ pokoj?) a popíjeli jsme tam. Ale až na to, že moje postel podlehla pod hmotností čtyř kendistů rychlé zkáze, nic nehezkého se nestalo a byl to příjemný večer. Před třetí hodinou ranní už jsem jinou postel a ostatní se odebrali chlastat spát jinam.

V neděli ráno se mi nicméně chtělo trochu umřít. Ale ne proto, že bych moc pila, to ne, já jsem jenom decentně ochutnávala, ale čtyři hodiny spánku mě příliš neosvěžily. Ale po ranním cvičení jsem se docela dobře probudila. Na konci toho tříhodinévého keika jsem se cítila fakt dobře a bylo mi dokonce líto, že je to tak krátké! :-)

Po obědě, kdy jsem provedla náležitou přípravu na zkoušky (=cappuccino, lentilky, lehký odpočinek) jsem se zase oblékla do slušného oblečení a vyrazila jsem, abych předvedla své umění zkušební komisi. Podařilo se mi se tak dobře naladit,  že jsem si ze zkoušek skoro nic nedělala. Takže jsem v rámci týmového ducha uklidňovala dvanáctiletou Viktorku, která seděla za mnou a zkoušky trochu těžce nesla. Sice jsem za to dostala vynadáno, protože povídat si při čekání na zkoušku je porušení etikety, za které se prý někdy i vyhazuje, ale stojím si za tím. Senpaiové nám totiž říkali, že na zkouškách jsme jeden tým. A kdo by nechal svého spolubojovníka se trápit stresem ze zkoušek, si nezaslouží nosit meč. Tak.

Nakonec jsme prošli všichni, tak jsme se museli sbalit a odebrat se domů. Škoda, že to skončilo tak brzo, klidně bych ještě nějaký ten den vydržela.

Ale s Viktorkou jsme si slíbily, že spolu někoho pokoušeme. Ta holka se mi líbí. Ono ostatně všichni Nozomáci jsou mi sympatičtí, protože je to taková neřiditelná vlčí smečka. Tak se těšte na další kendó entry po Vánočním kendování a přejte mi, ať mě bojový duch neopouští a mé nohy poslouchají.