Podivní lidé města pražského

Chci se s vámi dnes podělit o další ze svých zážitků z Prahy. Byl to snad pokus o sblížení? Či o něco jiného? No, nevím, to asi zůstane navždy tajemstvím.

Stála jsem na zastávce a čekala na autobus, který vozí děti do ZOO a matfyzáky na koleje. Ostatní čekali též, povídali si, telefonovali nebo se jenom tiše radovali z konce pracovního dne. A v tu chvíli se ke mně přitočil podivný člověk vzezření nenápadného a šatů nevýrazných. Vtom však začal precedovat kolem neviditelné osy a měla jsem neodbytný pocit, že se během toho mění i jeho výška.

Neznámý: "Mohl bych... Ehm... Vám položit... Ehm, otázku?" zeptal se a obkroužil další podivné půlkolečko kolem lehce skloněné osy.

Teď to přijde. Bude si chtít povídat o Kristovi. Vypadá na to. Nebo mě chce jenom pozvat na rande? No... To snad raději tu náboženskou debatu...

Neznámý: "Nemyslíte si, ehm, že ten člověk, co telefonuje... Ehm... Mluví příliš nahlas?" osmělil se a něklidně zamrkal. Vypadalo to, jako kdyby na té otázce závisela existence života, vesmíru a vůbec.

Jako WTF? Kde je ten slibovaný Kristus? A co mně je sakra po tom, kdo si jak nahlas povídá? Co je jemu potom? Mám říct, že onen telefonující si zaslouží shořet v pekle?

Ereandil: "No... Asi špatně slyší," reagovala jsem překvapeně a evidentně jsem neznámého zklamala. Obkroužil čtvrtkolečko a podivně se ke mně naklonil.

Sakra, co to děláš, chceš snad ránu?

"No, ehm... Mně to tak přišlo, ehm," posmutněl a odprecedoval kousek stranou.

Už jsem v Praze potkala lidi, co po mně chtěli chlast, cigarety, co zatoužili sáhnout si na můj meč a šermovat se se mnou, paní, co mi věnovala přívěsek s panenkou Marií, když jsem ji pustila sednout, a ještě spoustu jiných, kteří stáli za zapamatování... Ale aby po mně chtěl někdo slyšet, že jakýsi neznámý opravdu příliš nahlas telefonuje, a tvářil se u toho, jako kdyby na tom závisela celá jeho existence... To se mi ještě nestalo. Možná to ale přeci jen bylo kryptické pozvání na rande.