A tak se stalo, že je jedenáctý prosincový večer. Ne že by na tom pořadí nějak extra záleželo. Ale jedenáct je jedno z mých relativně oblíbených čísel. Myslím, že jedenáctka se vyskytuje i na tubusu mého magisterského diplomu.
Hrozně se těším na nějakou tu sněhovou kalamitu. Aspoň ty čtyři centimetry u Muzea a trochu toho chaosu. Jenže globální oteplení je tak trochu proti mému dětinskému snu. No nic, asi se budu muset stát pánem počasí. Bylo by to docela dobré, ne? V zimě pár takových kalamit, decentní kolaps veškeré dopravy a krásné bílé silnice, po kterých když jdete, sníh pod vašima nohama tak krásně křupe. Ale něco podobného se mi povedlo jenom před pěti lety. Budu muset trénovat. Nicméně se obávám, že takové schopnosti budou o něco komplikovanější než naučit se hrát na klavír.
Jo, začala jsem se učit hrát. Říkala jsem si, že aspoň nějaké základní znalosti patří k všeobecnému vzdělání. A taky si jednou zahrát Waldsteinskou sonátu. Přece jenom se musím starat o vyvážený rozvoj svého mozku. Všech svých tří mozků!
Už jsem skoro začala psát nějaký hluboce filosofický článek, ale ten si nechám na později. Protože bych se zase zamotala do věcí jako je smysl života a podobné radosti... A to by byla na takhle nevinný večer příliš vinná zábava. Takže místo hluboké filosofie si užijte lamy. Předem ale varuji, že jsou jenom pro jedince, kteří jsou podobně zvrácení jako já.