Seriál o kupování bytu I

Protože svůj projet 101/1001 beru ohromně vážně, zvlášť body osm a deset, tak poté, co jsem obdržela smlouvu na dobu neurčitou (což dle slov mého šéfa znamená nadosmrti a já s tím nemám problém), jsem si řekla, že by bylo dobré pohnout s desítkou. Nezávisle na sobě jsme s Tomem oba objevili jeden parádní byt v Říčanech, který byl sice za maximální peníze, které jsme do toho chtěli dát, ale byl jinak super.

Tak jsme se tam šli podívat. Sebrala jsem se, dojela ro Říčan, obešla jsem si okolí, popovídala si se sousedy, na naší budoucí společné zahradě ochutnala pár třešní a pak jsem se usadila před barák a čekala na ostatní. Všichni postupně dorazili a začali jsme s prohlídkou. Tomáš mě ještě před ní povážlivě nahlodal, protože se mu zdálo, že když nestojí o milion víc, tak na něm musí být nějaký problém, tetička s kocourem na rameni zazděná ve stěně, mafiáni a drogový sklad ve sklepě nebo cokoliv jiného. Nic jsme však nenašli, ale přece jenom jsme se rozhodli tam strávit noc.

Vyzkoušeli jsme tedy koupelnu, zapálili několik svíček, zjistili, že na plovoucí podlaze se s karimatkou spí pěkně blbě, a bylo to. Rozdala jsem tedy instrukce a dohodla termín podepisování rezervační smlouvy. Ještě jsme dostali vyjádření o tom, že míra záření radonu je v bytě v normě, což mi přišlo převelice úsměvné, vzhledem k tomu, že při létání v letadle, rentgenování nebo olizování budíků ruských letadel schytám mnohem víc než z přirozeného pozadí za spoustu let. Nehledě na to, že život v Praze asi taky není tak úplně něco, z čeho by tělo bylo kdovíjak nadšené.

Podepisování rezervace a procházení kupní smlouvy bylo hrozně vážné. Představovala jsem si, že když se sejdou tři matfyzáci a felák, mohla by nastat trochu uvolněnější a přátelštější atmosféra než při dohadování státního rozpočtu, nicméně dojem, že nakupování nemovitostí je příjemnější než nakupování bot, se trochu pokazil.

Ve vzduchu visela nevyřčená otázka, kdo se koho pokusí jako první okrást a jakým způsobem to onen zlořád bude chtít provést. Takže paní majitelka, která je jenom o deset let starší než já, hýřila rozličnými právními termity a mně přitom cukaly koutky, jak vůbec jde takovou relativně jednoduchou věc jako nákup a prodej určité věci zesložitit a zahrabat do hromady právnických keců. Ani moje vtípky ve stylu taťky a šéfa to nevylepšily a atmosféra zůstala nepříjemně hustá.

Nicméně to dopadlo dobře, nestalo se tam nic pro mě nepochopitelného, veškeré vyžádané zesložiťování a komplikace spojené s tím, aby nám byla zabráněna krádež bytu, bude řešit někdo jiný. Takže teď rozdala úkoly na zařízení hypotéky a těším se, až budu moct napsat další díl seriálu.