Hledání nájemníků

Tak. Plním další bod ze svého 101 seznamu, a to konkrétně přikoupení vedlejšího bytu, aby dětičky mohly mít pak každý vlastní pokojík a nemusely brzy prchat někam pryč. Vzhledem k tomu, že jsem ale na rodičovské a prostorová krize naší malé rodinky ještě nenastala, rozhodli jsme se zatím byt pronajímat. Tedy, ještě se k tomu musí teď vyjádřit katastr, takže definitivní hurá si můžu zakřičet až tak za měsíc.

Radost z toho mám každopádně už teď. A protože noví nájemníci se budou týkat hlavně nás, mám na starosti jejich výběr. A... vybírat nájemníky je zvláštní. Vůbec jsem nevěděla, co od toho čekat a jestli neočekávám nereálné. Tak nějak jsem předpokládala, že zájemci budou mladí lidé s dětmi, mladé páry nebo někdo, kdo je momentálně single, a že nebudou nějak extra nároční.

Ne že by byt nebyl super. Je naprosto boží a hledat dočasné bydlení pro dva, šla bych do něj. Představte si hezký byt s jižními okny, kam dopadá hřejivé odpolední slunce, které prohřívá podlahu, malý balkon, kde si při pohledu do zahrady s pěkným trávníkem (žádnou vyprahlou savanou, kterou by někdo mučil každé dva týdny na tři centimetry) a hromadou stromů... A s krbem. Nemusí se skoro vytápět. A dosáhne tam naše suprová wifina.

Kupodivu to ale nebyla taková trivialita, jak jsem očekávala. Říkala jsem si, že nájemník by měl splňovat tři hlavní kritéria - mít na byt peníze, mít hezké zuby a být aspoň rámcově sympatický, přičemž nějakou preselekci jsem provedla ze zaslaných zpráv podle toho, jestli psali s chybami, podepsali se a tak. Nesmějte se těm zubům. Mně to přijde docela důležitý ukazatel toho, jak se člověk bude chovat k cizímu majetku, a než půjčíte své něco za nemalý peníz někomu cizímu, dvakrát si ho prohlédnete. Pak jsem naplánovala prohlídky a očekávala naprosto zběsilý zájem, když už různé servery straší tím, jak strašně těžké je sehnat slušné bydlení.

Ale ono ne!

První paní jsem musela vyřadit, protože měla divné zuby a trochu jsem se bála, že se kolem ní začne motat její ex, který jevil podle svého FB profilu známky toho, že se kamarádí s nácky. Sice by jí to bydlení hodně pomohlo a bylo mi líto, že má takového kreténa za bývalého, ale můj žaludek řekl, že je to riskantní podnik a že opravdu nechci v budoucnu řešit to, že budu muset právním násilím vystěhovávat nějakého nácka.

Druzí se mi líbili moc a naprosto skvěle splňovali parametr vzájemných sympatií, bohužel ale usoudili, že je to pro ně malé.

Další pán si pak také našel něco jiného.

Následující objednaná paní se nedostavila a ani neomluvila a jedna se omluvila, že mezitím našla něco jiného.

Potom se v bytě ukázaly postupně tři mladé páry, a bez výjimky jim připadal malý.

Nakonec jsem se domluvila (snad!) s jedním ajťákem, který vystudoval chemii a vypadal celkem sympaticky.

Ale tedy... Zaráží mě jedna věc. Těm lidem, co se přišli podívat a pak usoudili, že je to malé, mohlo být tak kolem pětadvaceti. A přitom ten byt není zase tak malý. Má ohromnou vestavěnou skříň po celé stěně, kam se toho vejde hafo, prostor na postel nebo rozkládací gauč, místo na knihovnu, navíc je v něm pracovní i kuchyňský stůl a kuchyň je taky vyřešená inteligentně.

A když si vzpomenu na kolej, kde jsme bydleli my - postel, stůl, něco na odkládání, úložné prostory kdovíjak závratné nebyly, kuchyňka a koupelna sdílená s vedlejším pokojem pro dva, bez zahrady, bez balkonu, v létě rozpálená jako komín, v zimě tam táhlo... Ne že bych si stěžovala, protože zrovna kolejní bydlení je jedním z faktorů, které mi dovolily si ušetřit na základ hypotéky, ale přijde mi, že někteří lidé mají celkem nereálná očekávání.

A ne že bych se sama označila za nějakého extra pravičáka, ale mám pocit, že je v tom občas dost velká dávka rozmazlenosti, protože to zvýšení komfortu oproti bydlení na koleji je relativně mnohem větší než zvýšení ceny oproti koleji a s dvěma pražskými platy se dá s tak nízkým nájmem úplně nádherně kouzlit. Takže bytová krize možná opravdu existuje, ale rozhodně nedosahuje takových antisociálních rozměrů, jak se některá média snaží vylíčit. Tedy samozřejmě nic proti jinému vkusu a jiným nárokům; když někdo má peníze a chce je vrazit do luxusního bydlení, přeju mu to, ale plakat, že byt v Říčanech neseženu do deseti tisíc a byt na Vinohradech do dvaceti, je podobné jako naříkat, že mi někdo neprodá Lambo za sto tisíc.

Tak uvidíme, jak to celé dopadne.