Ereandil
Teď když mám dům spálený na popel, vidím lépe na měsíc.
***
Vstup jen pro pomatené a stojí rozum.
***
Inteligence není choroba nakažlivá.
***
Móda je tak nesnesitelná forma ošklivosti, že ji musíme měnit každých šest měsíců.
Článek Já, mé druhé já a drahé publikum
Komentáře k článku: Já, mé druhé já a drahé publikum
iva: Ale no tak, kdyby se jim to nelíbilo, určitě by tě nepochválili 
Jednou jsem byla s holčičkama v kině, čekaly jsme v pasáži na začátek predstavení a tak asi desetiletý klučina si začal tichounce preludovat, pravděpodobně co se naučil v Lidušce. Poslouchalo se to moc hezky a kdyz jsme odcházely, naznačila jsem mu vztyčeným palcem, že se mi to líbilo. Ten jeho nadhernej překvapenej, plachej, ale potěšenej úsměv si dodnes občas vyvolavám ve vzpomínkách.
Takže za mě každej, kdo sebere odvahu a za to piano si sedne je frajer a tu pochvalu si prostě zaslouží 
zlomenymec: Myslím, že víš, co to znamená, žejo?
...
BUDEŠ NÁM MUSET USPOŘÁDAT KONCERT! 
schyzofrenyk: Mě takhle kdysi dostala spolužačka, když jsem si na gymplu brnkal na kytaru. Že prý jestli mi někdy řekla, že zpívám špatně, omlouvá se, a že zpívám úžasně. Tehdy mě to úplně rozhodilo; zvlášť to, že jsem v tom asi se snahou nenašel sarkasmus. Nejsem zvyklý přijímat chválu, natož od někoho ze třídy, kde jsem pro většinu spolužáků byl podivín.
Na oslavě dědovy sedmdesátky teta, jejím manžel a další příbuzenstvo vytáhli kytary a v altánu na zahradě se rozjela zábava. Přidal jsem se se zpěvem a moc jsem si ten večer užil. Když nikdo neznal slova na Hallelujah, dal jsem si sólo. Druhý den mi pak několik lidí řeklo, že jsem je moc mile překvapil.
Letos, o rok později, jsem s dědou byl na takovém folkovém minifestivalu, kam každý rok jezdíme. Za večer se tam vystřídají čtyři kapely a publikum pak obvykle vytáhne vlastní kytary a ještě se nějakou chvíli pokračuje hudbou pocházející nezřídka z první poloviny 20. století. Letos jsem přijel dost unavený a v téhle části večera už jsem občas podřimoval. Najednou mi na rameno ťuká děda. Probouzím se, otevírám oči, že prý mám zahrát Hallelujah. Marný je odpor, že jsem to před rokem jenom zpíval -- táta už mi na mobilu podává akordy a vedle sedící kytarista mi cpe svou kytaru. Bez rozezpívání, v polospánku, před dost schopnými hudebníky (včetně pár z těch, kdo ten večer vystupovali) jsem se znemožnil snad jen lehce. Že prý mám zahrát ještě něco. Tak jsem přidal Krasojezdkyni od Trabandu (o pár desítek let jinde než repertoár přítomných) a po Na kolena (tady už jsem vybíral z čilého cynismu) se společnost spořádaně rozešla... Třeba už aspoň děda nebude chtít, co ve skutečnosti nechce.
hroznetajne: Jsi dobrá, já bych si tam nikdy nesedla . U nás ve městě jeden takový klavír na veřejnosti je a máma mě furt přemlouvá, ať něco zahraju, když jdeme kolem, ale já mám vždycky pocit, že by to ostatní obtěžovalo . Ještě, že jsem nešla studovat něco s hudbou, očividně bych zemřela na hlad hned v prvním měsíci .
rebarbora: Jsi hustá Já bych se k tomu asi neodhodlala, i kdybych uměla něco zahrát Ale neříkám, že mě ty piana vždycky nepřitáhnou oči
sayonara: Nevím, jak s koncertem, ale když se náhodou vyskytnete na Hlaváku, můžete mi přijít také zatleskat. Je to tam takové... Živé!
tlapka: Skvělý! Lidi by se neobtěžovali s takovými reakcemi, kdyby to mínili jen že zdvořilosti. 
Já hudební nástroje neovládám vůbec, takže nemůžu říct, jestli bych něco zahrála. Teda vlastně můžu. Nezahrala.