Sayonara | Ereandil Aleanath

Někdo mi kdysi říkal, že vydat knihu je jako porodit dítě. A to bych nebyla já, abych této myšlence nevěnovala jedno ze svých sprchových intelektuálních okének. Ve sprše se totiž dějí věci. Povídám si tam s reálnými lidmi, kterým se mi nepodařilo říct vše, co jsem chtěla, stejně jako si přehrávám scénky se svými oblíbenými postavami nereálnými. A taky přemýšlím. Hodně přemýšlím. Například o tom, jestli slovo žebrák má něco společného s mou domněnkou, že žebrákům jsou občas vidět žebra. Jestli štítit se vzniklo ze slova štít. A dnes to padlo na onen výše zmíněný výrok.

Když jsme se Sorellinou byly v Římě (ano, článek se chystá!), zastihla nás zpráva o požáru Notre Dame.

Je to tady. Je tu kampáááň!

Ano. Konečně jsem se odhodlala. Kromě toho, že jsem hrozný prokrastinátor, mám ještě navíc občas takové nepříjemné stavy, kdy se z velehory spisovatelské sebedůvěry dostanu někam do temné propasti zapomnění, kdy si říkám, že moje velkolepé plány jsou možná až příliš velkolepé.

Jo. Moje momentální hladina nevyspání je momentálně tak vysoká, že tenhle úvod píšu asi popáté a pořád se mi nelíbí, místo toho, abych normálně jako vždy napsala první věc, co mě napadne, a ono to vypadalo skvěle a dokonale.