On skončil nějaký rok?

Prý skončil nějaký rok. Při zběžném pohledu do kalendáře jsem zjistila, že je to opravdu pravda. Trochu mi také napověděly články zdejších bloggerských kolegů, tak si říkám, že bych se mohla přidat s přáním všeho dobrého do toho roku dalšího.

Je toho tolik, co jsem před koncem roku nestihla udělat. Chtěla jsem napsat nějaký sáhodlouhý mail Schyzofrenykovi. Zavolat Sorellině a pořádně zdrbnout všechny a všechno a na nikom nenechat nit suchou. Napsat aspoň průměrně krátký mail Mowíkovi, když už mě tak vytrvale zásobuje zprávami, na které mu většinou neodpovídám, protože nestíhám. A udržet v patrnosti, že po přečtení sms jsem chtěla zapnout počítač a odpovědět, je poměrně náročný úkol, zvlášť pro elfa v mém stavu. Tak vás zdravím alespoň takto.

Pod stromeček jsem dostala angínu. Pak se k ní přidal ještě zánět středního ucha. V jednu chvíli ve tři ráno, když jsem ležela na gauči, zírala do stropu a snažila se přes bolest v uchu usnout, jsem slyšela vysoké táhlé íííííííík spojené s podivnými věcmi v mém zvukovodu, asi jako když postavičce z animáku z ucha uniká pára. Pak se mi sotva znatelně ulevilo, takže jsem se jala hledat příznaky prasknutého bubínku. Patrně mi však bubínek neprasknul. Krev z něj netekla.

Pak to ode mě chytily i děti. Ty to ale odnesly jen rýmou a kašlem, nicméně s Daníkem jsem takové dvě noci probděla.

Ani teď ale pořádně neslyším. Dnes ráno jsem ale snědla poslední tabletku antibiotika, takže aspoň můj mikrobiom dostal pořádně za vyučenou, že mezi sebe nemá pouštět kdejakou streptokokovou verbež. Ale ten rok byl fajn.

Dvojčata jsou hustá. Daří se mi je držet v relativní pohodě, zdravá a šťastná. V některých směrech významně převyšují imaginární tabulkové děti z příruček pro chov humanoidů. Třeba Viktorka drží tužku dospělácky už asi od roku. V roce také Daník uměl vyšplhat na parapet, na stůl a vlastně kamkoliv. Na prolézačkách jsou to největší machři. Takže sice nechodí na nočník a Daník si povídá spíš jen pro sebe, ale umí spoustu jiných věcí lépe. Nepotřebuju, aby rostli podle tabulek a plnili plán na 150 %, pro klid duše stačí, že si to budou užívat, a když se jejich schopnosti a dovednosti zprůměrují, nebudou retardovaní.

A napsala jsem knížku. Sice to není moje dizertace, protože na ni se mi zatím nepodařilo najít dostatek mentálních a časových kapacit, nicméně je to moje malé pohádkové baby. Budu ji vydávat na jaře tohoto roku a bude to velkolepé. Musí být.

Také se mi stále daří si pravidelně hledat chvilky na práci, která mě živí finančně a částečně i duševně. Což je nesporně skvělé. A na kendó závodech se mi podařilo dát boda. Jediné, co dosti trpí, je můj společenský a rodinný život. Hrozně ráda bych měla nějakou hlídací babičku, která občas zaskočí na odpoledne a na večer, aby si pohrála s dětmi a já mohla někde vypustit všechno z hlavy a sejít se s kamarády. Tak třeba tenhle rok.