Ereandil - World of Real

Rozhodla jsem se opublikovat své staré legendy k WoW postavám, na každý zajímavý čas nastavím jednu. World of Real je mojí první opravdovou povídkou z 15. 3. 2009, je to taky předloha k soutěžní povídce Čtyři hodiny ráno, kterou mi ti ignoranti z Fragmentu nedocenili...:-)

Probouzí mě zvonění budíku. Protivný zvuk se mi vplétá do snu jako ostnatý drát. Nedá se nic dělat, musím vstávat... Vyhlédnu z balkonu v jedenáctém patře panelového domu. K mým uším doléhá hluk aut brázdících magistrálu. Jako vždy bezútěšné probuzení do pražské šedi. Ale najednou... Dolétne ke mně závan jarního vánku. Tak jemný a voňavý, něžně hladí mou tvář a láká mě. Pojď za mnou, poleť, skoč... Skočíš a nadechneš se konečně naplno...

Stanice metra I.P.Pavlova je jako vždy nehutně zalidněná. Lidé se hemží sem a tam, vrážejí do sebe... Namáhavě stoupám po kamenných schodech a padá na mě těžký vzduch prosycený výfukovými plyny aut. Musím stále myslet na můj ranní vánek. Skočíš a nadechneš se naplno. Skočíš a budeš dýchat. Dýchat jarní vánek. Dýchat živý vzduch... Najednou se mi smekne noha a já padám po schodech zpět do hlubin metra.

"Ereandil. Ereandil, probuď se!"

Otvírám pomalu oči a nade mnou se sklání elfí léčitel. Otírá mi čelo hadříkem namočeným v příjemně chladivé tekutině. Snažím se pohnout, ale nejde to. Mé tělo mi vypovědělo poslušnost od krku dolů. Naštěstí je tu Lorien, jeho léčitelských schopnostem věřím nade vše. Dotýká se mého těla, nicméně téměř nic necítím, jakoby se mě dotýkal přes tlustou vrstvu pokrývek... Rozhlížím se po pokoji. Voní dřevem, aby také ne, když je celý ze dřeva. Okna se táhnou od stropu až na zem a jsou zakrytá jen jemnou záclonkou, s kterou si pohrává svěží větřík. Konečně je u mě a já můžu dýchat, přesně jak sliboval... Na kamenné podlaze leží huňatý koberec a trochu dubového listí. Slyším cvakání drápků po podlaze a otáčím hlavu za zvukem. K mé posteli se blíží stříbřitý vlk a jemně mi pokládá hlavu na břicho. Tak ráda bych jej pohladila, ale ruce mě neposlouchají... Zvíře ví, na co myslím, obejde postel, vyleze na ni a lehne si vedle mě.

Dalšího dne mě probouzí dotyk vlčího čenichu na tváři. Usměju se Aeni, chci ji pohladit a... Jde to! Vychutnávám si prsty vlčí kožíšek a Aeni spokojeně mručí a přivírá oči. Jak postupně zjišťuji, získala jsem přes noc díky Lorienovým lékům opět kontrolu nad svým tělem. Opatrně vstávám, nohy mám vratké, přidržuji se nábytku. Aeni se drží vedle mě, jakoby mi snad chtěla pomáhat v chůzi. Konečně mohu pohlédnout na mé milované město – Darnasuss. Vítr ševelí v korunách stromů a z městských trhů sem doléhá typický obchodnický hluk. Vyhledám nějaké vhodné oblečení a půjdu se projít.

Kráčím po hliněné cestě, opírajíce se o hůl a doprovázena Aeni  užívám si krásného dne. Ostatní elfové mě s úsměvem zdraví. Jedna paní mi nabídla čerstvé ovoce, neváhám a s chutí se pustím do pochoutky i s ní do řeči. Chvíli jen tak klábosíme a potom jenom koukáme na klidnou vodní hladinu před námi. Po chvilce elfka odchází a i já se zvedám, pár metrů od řeky mě zaujaly zvláštní dveře. Klepu a nic. Přiložím k nim ucho a nic neslyším. Opatrně tedy vezmu za kliku.

Přednáška již dávno začala. S omluvným výrazem vcházím do posluchárny a sedám si na jedno z mála volných míst. Ze všech sil se snažím soustředit na probíranou látku, ale po půl hodině již víceméně tupě opisuji z tabule. Profesor vysvětluje matematiku potřebnou v elektrodynamice, samozřejmě, opět pro fyziku potřebujeme matematiku, kterou jsme ještě neprobírali. Zajímavé, snad na každé fyzice potřebujeme příliš vyspělou matematiku, tak se ona skutečnost přejde slovy "To se nějak naučíte". Profesorovo zbrklé a rychlé přednášení nahrává diktafon, který kdosi prozíravý položil na katedru. Opět maže tabuli popsanou ve zběsilém tempu. Samozřejmě suchým hadrem, takže se od tabule šíří bílý oblak křídového prachu. Vypadá jako obláček zvířeného písku na poušti v Tanarisu.

Nohy se mi boří do písku a dusí mě nesnesitelné vedro. Jazyk se mi lepí na patro. Aeni s pískem také zápolí ze všech sil. Za nejbližší skálou si dáme krátkou přestávku a k večeru již snad budeme ve městě. Konečně skála. Znaveně usedáme do stínu kamene a vytahuji z batohu vak s vodou, sušené maso a svrasklá jablka. Aeni žíznivě pije a poté si ode mne bere kus masa. Na maso nemám chuť, jen se napiju a sním ovoce. Naštěstí z něj žár pouště nevysál všechnu vodu a jsou docela osvěžující. Nesmíme otálet, v noci je poušť chladná a plná nebezpečných zvířat, hlavně jedovatých štírů. Podle slunka bychom měly být ve městě za několik hodin.

Konečně vidím městské hradby a doufám, že to není další z optických hrátek pouště. Není. Před branami potkávám ochotného elfa, který mi nabídne rámě a odvede mě do místní putyky. Ani jsem nečekala, že tady narazím na vlídnou duši, v tomhle městě zlatachtivých goblinů je to vskutku vzácnost. Vrchní po nás podezíravě pokukuje, jakmile ale spatří mého společníka vytahovat z měšce zlaťák, zalesknou se mu oči a v mžiku je u nás. Natean objedná králičí pochoutku a jablečný  mošt pro nás, nezapomene ani na Aeni.

Ač na to hospoda nevypadala, jídlo bylo opravdu výborné. Natean nechal vrchnímu hezké spropitné a požádal ho, aby nás zavedl do pokoje. Ten byl malý ale útulný. Měli jsme štěstí, kdybychom přišli později, nezbyl by na nás žádný. Odstrojila jsem se a zalezla pod peřinu, Natean mě následoval. Ani mi nevadilo sdílet s ním postel, vždyť byla veliká... Ihned jsem unavená usnula...

Ráno mě probudilo nepříjemné vedro. Natean se probudil chvíli po mně. Nechce se mi vstávat z postele, nohy mě příjemně bolí, zřetelně si říkají o další chvilky v posteli. Nemám kam spěchat a tak lenoším a povídáme si...

"Co tě přivádí do těchto nehostinných končin?"

"Sháním zde jednu vzácnou rostlinu, ohnivý kvítek. Možná jsi o něm slyšela, dokáže vyléčit slepotu. Můj otec ztratil zrak a moc ho to trápí, býval malířem. Než ho nechat se utrápit, raději jsem tady..."

"Já ani nevím, proč jsem tady. Několik měsíců jsem měla stále stejný sen, jenž mě lákal sem a po poradě se staršími jsem se rozhodla vydat se na cestu."

Strávila jsem odpoledne ve městě. Už nebylo takové vedro jako v poledne, navíc město před vedrem bylo částečně chráněno masivními hradbami. U mistra mečíře jsem si koupila nový meč. Upoutal mě na první pohled, když jsem jej však vzala do ruky, už jsem jej nechtěla pustit. Byl tak lehoučký a přitom jemné máchnutí mohlo ukončit nejeden život případného nepřítele. Mečíř po mně chtěl dvacet zlatých, Natean se však ukázal býti zkušeným obchodníkem a platila jsem pouze deset zlatek. Večer jsme opět ulehli v hostinci.

Nesmlouvavý zvuk budíku zase ukončuje mé sny a táhne mě z postele ven. Napadlo mě, že znám spoustu lidí, kterým by udělalo radost být budíkem. Venku vrčí auta jak nerudné hladové šelmy a do toho mám jít? Nejraději bych zůstala v posteli, nicméně nedá se nic dělat, na cvičení z matematické analýzy chybět nechci. Do termosky připravím zelený čaj, z lednice vytáhnu něco k snědku, obleču se a jdu do školy. Před domem jako bych dostala ránu. Oněměle koukám, jak nějaký člověk nevábného vzhledu buší sekyrou do mého milovaného starého dubu. Moc mu to nejde, pravda, ale nemohu to nechat jen tak. Má sekyru, když ho vyruším, co kdyby mě poranil?

Tasím svůj nový meč a neslyšně se k vrahovi blížím. Jeho sekyra se stále zakusuje do kmene stromu. Napřáhnu meč a zezadu jej zapíchnu do jeho těla, jak jej vytahuji, muž se zapotácí a já mu rychlým pohybem stínám hlavu. Chvíli na celý obraz nevěřícně koukám zbrocená nečistou krví, na světlém ostří se skví kapky rudé krve a jasně červená krev vytéká do mladé jarní trávy, v které se jako kouzlem objevují  světle modré kvítky, perly Elune. Po chvíli přibíhají stráže, s úlevou pohlédnou na strom, jenž vandalovo řádění přežil.

Zase se o mně v Darnassu mluví. Jako o té, která zachránila posvátný strom Elune. Starší se usnesli, že mi slavnostně předají prsten Elune, udělovaný pouze vybraným. Poklekám před oltářem a přísahám, pronáším stará slova prastaré přísahy, jenž mě zavazují ke službě Elune, ochraně elfího lidu a zároveň se mi dostává nadpřirozené ochrany.

"Obžalovaná povstaňte!"

S nechutí vstávám z tvrdé lavice a rozhlížím se. Kolem je spousta zamračených tlustých lidí, kteří mě probodávají pohledem. Můj právník dlouho a tvrdě bojoval za to, abych byla uznána nesvéprávnou a psychicky narušenou, nicméně se mu to nepodařilo.

"V případu Stát versus Kateřina M. byla obžalovaná uznána vinou z úkladné vraždy prvního stupně. Porota se shodla na výjimečném trestu odnětí svobody na doživotí bez možnosti dalšího odvolání. Tímto případ považuji za uzavřený."

Vše se mi zamlžuje. Odvádějí mě kamsi do neznáma, všichni ti lidé na mě koukají jako na nějakého zločince, vidím jim to na očích. Vždyť nic nechápou. Vždyť nic ani chápat nemůžou...

Cela je chladná a šedivá. Okénko u stropu je příliš vysoko na to, abych viděla ven. Doléhá ke mně hašteření ostatních vězenkyň, hádají se nejspíš o cigarety. Světle modrý polštář asi vsákl již spoustu slzí... Kamenná podlaha studí do nohou a od zdi se táhne vlhkost a zatuchlina. Lehám si na vetché lůžko, které pod mou nepříliš velkou vahou útrpně zasténá. Koukám do stropu. Šedivý. Slzy mi stékají na polštář, do uší... Už ani nevnímám hysterické chechtání z vedlejší cely, ani vzrušené hekání jakési kolegyně...

Náhle celou celu zaplaví bílé světlo. Jak světlo slábne, pomalu se z něj vynořují dvě postavy. V jedné poznávám Nateana, mého přítele z pouště a v druhé Loriena, darnasského léčitele. Jak ráda slyším jeho hlas v téhle temné kobce.

"Nevím, jak jsi se zde ocitla, ale tohle místo je ubíjející. Vezmeme tě odsud, než zde zemřeš. Pojď blíž."

Neváhám a přistupuji k těm dvěma. Chytáme se za ruce a Natean pronáší zaklínadlo ve staré elfštině. Celu opět zaplaví bílé světlo, zavírám oči a když je znovu otevřu, poznávám Lorienův pokoj, kde jsem se zotavovala. Ze samé radosti je objímám a líbám. Jsem nevýslovně šťastná, že se nemusím vrátit...