Ereandil - Ochočení vlka

Volné pokračování World of Real, opět o mé oblíbené postavě - Ereandil, momentálně zanedbané Night Elf Hunter level 73...

Toulám se teď po lesích na severu. Aeni zabřezla a zmizela do hvozdu ke svojí staré smečce. Zdejší lesy jsou temné a stromy převážně jehličnaté. Kdykoliv jsem na kopci, můžu přehlédnout tmavozelený koberec korun stromů. Je tady spousta divokých zvířat, hlavně vlci a medvědi, občas na zemi spatřím i liščí stopy. K večeru jsem našla strom vhodný k přenocování a rozdělala malý ohýnek. Vybalila jsem z batohu maso a usedla zády ke stromu.

V křoví jsem zaslechla kroky, snad vlčí. Zaostřila jsem a v záři ohně se zaleskly vlčí oči a čenich. Pohlédla jsem do hnědých očí a četla v nich. Vlk se mě nebál, byl spíš ostražitý a zvědavý. Natáhla jsem ruku s masem směrem k vlkovi. Udělal dva váhavé kroky ke mně a zastavil se. Vůně masa jej zřejmě lákala, ale ne dostatečně. Promluvila jsem na něj. Elfština působí na zvířata uklidňujícím dojmem. Mohla bych klidně říkat něco o smrdutých orcích, když to bude elfsky, tak se uklidní. Lehnul si do trávy asi dva metry ode mě a sledoval mě pozornýma očima. Odkrojila jsem kus masa a hodila jej zvířeti. Pohlédl mi do očí a opatrně se do masa zakousnul. Znovu ulehnul, tentokrát o trochu blíž.

Ani nevím, kdy odešel. Usnula jsem, když mě ještě zkoumavě prohlížel. Rozhodla jsem se jej sledovat. Pokud jej chci ochočit, měla bych se do něj vžít. Měla bych proniknout do jeho myšlenek, být jím. Šla jsem v jeho stopách. Překvapilo mě, že se pohyboval celou dobu sám, že se nepřipojil ke svojí smečce. Snad ji ztratil při nějakém neštěstí... Sledovala jsem jeho stopy až ke skále nad roklí. Dál jsem nešla, stopy byly příliš čerstvé a nechtěla jsem vlka vyrušit. Sedla jsem si na kámen a pozorovala krajinu až do západu slunce. Široko daleko jsem byla jen já a lesní zvěř. Měla jsem zvláštní pocit harmonie a klidu...

Sledovala jsem rudé červánky a přemýšlela o vlkovi. Na co asi myslel on, když tady byl... V křoví jsem našla králičí packu, zřejmě jeho jídlo. Tady ležel a chvíli odpočíval. Snad chvíli i spal. Byla jsem ráda, že i když je sám, je schopný něco ulovit. Ze zamyšlení mě vytrhlo až zapraskání větviček. Byl zase zpátky a zvědavě si mě prohlížel. Rozhodla jsem se, že tentokrát si pro maso bude muset přijít až ke mně. Položila jsem kus srnčího vedle sebe a po očku jsem vlka sledovala. Lehnul si na zem, a když si myslel, že se nedívám, plížil se ke mně. Začala jsem zpívat svoji oblíbenou píseň o západu slunce.

Slova zvíře uklidnila a přilákala. Opatrně se přiblížil až k masu, snědl jej a lehnul si vedle mě. Lehnul si na dosah ruky a já jsem zápasila s touhou dotknout se jeho stříbřité srsti. Natáhla jsem ruku, aby si mě mohl očichat.

Nasál vzduch a podíval se mi do očí. Vyzývavě a snad trochu bázlivě, s vděčností a snad i divokostí... Co se jen mohlo stát s jeho smečkou? V poslední době se ve zdejších lesích vyskytuje více pytláků, ale jen málokdo je schopen přemoci celou vlčí smečku. Tu může tvořit i dvacet velikých stříbrných vlků, a proto nechápu, co se jen mohlo stát. Vždyť zde neřádí ani žádná zlá choroba... Nicméně lidé jsou schopni pro vlčí kožešinu nevídaných a nevídaně ohavných činů...

Usnula jsem dřív než on. Nebojím se lesních zvířat, elfům neubližují. Můj otec se dokonce narodil přímo ve vlčím brlohu, když babičku v očekávání přepadla v lese zlá bouře. Vlci ji sami zavedli k sobě a vlčice babičce pomohly se o syna postarat.

Ráno mě vzbudily první paprsky, užívala jsem si, jak rozehřívají rozespalou půdu, která začínala dýchat lesní vůní. Zavřela jsem oči a poslouchala jsem zpěv ptáků. Zaslechla jsem také známé zapraskání větviček. Zatajila jsem dech a čekala na to, v co jsem doufala. Na tváři jsem ucítila dotyk vlhkého čenichu a zaradovala jsem se. Otevřela jsem oči a spatřila vlka, u jeho nohou cosi chlupatého. Ulovil pro mě zajíce. Usmála jsem se. Nechal se ode mne pohladit za ušima. Mám zase vlka! Nebo vlk má mě?