Ereandil - Die Alive

Další volné pokračování povídání o Ereandil... Nebrat moc vážně.

Kryla jsem se za kamennou zídkou a pozorovala nepřátele. Pevnost se jimi jen hemžila. Nade mnou svištěly šípy a zabodávaly se do mrtvých těl. Rozhodla jsem se opustit úkryt a ztratit se v lesích. Najednou se mi však podlomila kolena a sesunula jsem se k zemi. Ztratila jsem vědomí a bloudila jsem ve snech.

Probrala mě bodavá bolest ve stehně. Otevřela jsem oči. Nevěděla jsem, kde se nacházím, nevěděla jsem, co tady dělám. Dokonce jsem ani nevěděla, kdo je nepřítel... Ale nezapomněla jsem, kým jsem - Ereandil z Lesní Říše, proto jsem si nedokázala představit, co jenom pohledávám na tomhle děsném místě... Nahmatala jsem bolavé místo a opatrně jsem jej zkoumala. Mezi prsty jsem ucítila lepkavou zasychající krev. Opatrně jsem se posadila, abych se na zranění podívala. Z nohy mi trčel šíp. Opatrně jsem odřízla kus kalhot okolo něj. Z pohledu na moje vlastní zranění se mi zatočila hlava. Vytáhla jsem z batohu lektvar a pokapala ránu, aby se špička šípu uvolnila. Tekutina zasyčela a poraněná noha začala pálit, ale šíp se najednou uvolnil a jemným potáhnutím jsem jej odstranila.

Ovázala jsem ránu a postavila jsem se na nohy. Lektvar ránu zahojil a už jsem téměř necítila bolest. Vtom jsem na rtech ucítila nasládlou chuť krve. Otřela jsem si poškrábaný obličej. Rozhlédla jsem se. Co se tu jenom stalo? Na zemi ležela mrtvá těla, těla elfů, orků, lidí... Vítr vynesl do vzduchu oblak prachu a rozprášil jej po bojišti. Odněkud zdáli se ozývaly zvuky boje. Rozhodla jsem se utéct pryč od téhle hrůzy, ať už si kdokoliv bojuje za cokoliv, pokud to není za mé lesy, tak u toho být nemusím...

Ze zamyšlení mě vytrhlo tichounké zaržání. Otočila jsem hlavu a spatřila jsem ležícího koně. Poklekla jsem k němu a prohlédla jeho zranění. Koukal na mě smutnýma hnědýma očima přes hustý závoj řas, jako kdyby tušil, že už mu není pomoci. Pohladila jsem zvíře po hlavě a zašeptala jsem uspávací kouzlo. Zavřel smutné oči a jeho duše se vydala na cestu. Prosila jsem Elune, ať dorazí v pořádku na věčně zelené pastviny...

Zvedla jsem se a rozběhla jsem se pryč, daleko od válečného běsnění. Přes slzy jsem neviděla na cestu a klopýtala jsem přes mrtvá těla. Konečně jsem vyklopýtala pryč z bojiště. Ani nevím, jak dlouho jsem běžela. Otřela jsem si oči a uviděla před sebou prastarý dub. Konečně nějaká živá bytost, která může utěšit můj žal. Doběhla jsem k němu a usedla k jeho mohutnému kmenu.

Lekla jsem se, když jsem ho spatřila. Přímo přede mnou stál elf, v rukou luk, připravený mě zabít. Dívala jsem se do jeho jasně zelených očí a možná jsem si v tu chvíli přála, aby vystřelil.

Nevystřelil. Posadil se ke mně a podal mi lahev vody. Zhluboka jsem se napila. Pozorovali jsme se navzájem. Měl ovázanou paži a skrz obvazy prosakovalo trochu krve, ale jinak vypadal dobře. Zato já jsem asi nevypadala nejlépe, vlasy slepené krví a tváře od slzí...

Dotknul se mé tváře a pohladil mě. Zavřela jsem oči a opřela jsem se o kmen stromu. Objal mě a přitisknul na svou hruď, cítila jsem se tak krásně, tak v bezpečí... Políbil mě na ucho. Zamrazilo mě z toho v zádech. Po těle se mi potom rozlilo příjemné teplo a polibek jsem mu oplatila. Osvobodil mé vlasy z ohonu a zabořil do nich prsty. Jeho doteky jako kouzlem zaháněly můj smutek. Zbavili jsme se zakrváceného oblečení, aby neživilo zlé myšlenky...

Ulehla jsem do trávy a nechala se hladit čerstvými stébly a mým... Zachráncem? Cítila jsem jenom vůni jeho těla a starého dubu a moje mysl byla najednou čistá, temné myšlenky odpluly kamsi do neznáma... V tu chvíli jsme si oba naplno uvědomovali život v celé jeho kráse. Cítila jsem se v ten moment více živá než kdykoliv předtím... Milovali jsme se pod prastarým dubem a nechali válku i nenávist zmizet...

Samou slastí jsem se prohnula a vykřikla do větví stromu. On mě objal a stulila jsem se do jeho náručí. Když jsem usínala, slyšela jsem jenom tlukot jeho srdce a ševelení větru v koruně dubu...