Ereandil - Cesta z Temnoty

Zatím poslední díl o mé milované Ereandil. Jako většina mých povídek nevhodné pro příliš útlocitné povahy, které se těžce srovnávají s kapkou krve.

Vysoké šedivé budovy. Podezřelý hluk. Mrtvý vzduch a zardoušené stromy. Celé mi to tu připadá nepříjemně povědomé. Skřípění brzd. Udiveně se otáčím za zvukem a hledím do očí překvapeného řidiče. Ne, to nemůže být... Nemůžu být zpátky, nechci. Po paměti sahám k pasu a vytahuji dýku. Uklidňuje mě její přítomnost a chladivý dotek jemného kovu. Ostří bez problémů projede jemnou kůží kalhot a zaboří se do mého masa.

Probouzím se celá zpocená, nehty zaryté do stehna. Můj vlk mě znepokojeně očichává. Musím s těmi zlými sny něco udělat. Svléknu šaty a skáču do jezírka. Chladná voda odplavuje pot a konejší mé zmatené smysly, odnáší zlé sny pryč. Přemýšlím, kdy jsem začala mít noční můry. Dostávám se ve vzpomínkách až k té nevysvětlitelné bitvě, kdy jsem potkala Llaniho a ráno od něj utekla. Něco se muselo stát, zatímco jsem byla v bezvědomí. Snažím se na to nemyslet a dělám svou práci. Vlk mi celý den zpříjemňuje svou přítomností, ani na chvíli se nevzdálí, za což jsem mu vděčná. Zřejmě něco cítí...

Večer uléhám s rukama zabořenýma do vlčí srsti a pozoruju hvězdy. Tak výjimečný pohled se na každém světě nenaskytne. Už jen kvůli té krásné obloze se nechci vrátit. Lorien mě ujišťoval, že to je příliš náročné na to, aby se to stalo náhodou, nicméně ten nepříjemný pocit mě nepřestává pronásledovat. Zahledím se do tmavé dálavy a hledám tvary. Hledám zvířata, rostliny, mapy... Je to docela uvolňující, ani nevím, kdy jsem usnula.

Zato ráno mě probouzí nasládlá železitá chuť krve. Vlk se mě snaží očistit a rudý povlak pomalu mizí z mých rukou. Ochutnám ji a zjišťuji, že je lidská. Ani si nechci domýšlet, co se v noci dělo, měla bych si dávat pozor. Další den mě probouzí kousnutí do lýtka. Žádné laškovné chňapnutí, ale má krev neteče. Neměla jsem otevírat oči. To, co vidím, je na mě příliš. Nevím, kde jsem, jak jsem se sem dostala, ani kdo jsou ti mrtví lidé v postelích. Vytáhnu ruku z břicha kohosi a klesnu na podlahu. Krev pomalu prosakuje pokrývkami a kape na podlahu. Neschopná odporu se nechám vést vlkem, venku je ještě tma, jen hvězdy skromně osvětlují cestu. Nepozorováni projdeme vesnicí, běžíme lesem. Necítím žádnou únavu, jen podivnou prázdnotu. Ani nevím, jak dlouho jsme běželi, když vidím řeku, bez rozmýšlení do ní skočím a nechám se unášet vodou. Za mnou zůstává slabě červená stopa, která se vlní podle proudu.

Je zvláštní, že nic necítím. Jen podivnou prázdnotu a znepokojivou úzkost. A tlukot dalšího srdce kdesi ve mně. Llani... Asi jsem neměla utíkat. Nic se nedá dělat, stalo se. Takže se akorát smutně nadechnu a padnu do čerstvé trávy.

Něco mě napadne. Zatnu zuby a říznu se do ruky. Krev vytékající z rány je černá, hořce páchne. Dokonce i hořce chutná. Narychlo sežvýkám pár kvítků Athelasu stříbrného. Snad mi pomůže... To mi připomnělo, že jsem ještě nenasbírala Athelas pro pána z Temného hvozdu. Dám se tedy do práce a z každé rostlinky uříznu pár květů. Krásná něžná květinka se mírně zakývá na znamení přátelství, přejedu prsty její sametové lístky a jdu dál.

Zvuky zápasu mě vedou nahoru k vlčí jeskyni. Ze strachu o své přátele rychle vyběhnu těch pár metrů. Dech se mi téměř zastaví, když spatřím Llaniho v boji s nějakou neznámou elfkou. Bez rozmýšlení natahuji luk a vypouštím šíp. Elfka jej nečeká a padá k zemi. Okamžitě běžím k Llanimu a objímám jej. Je docela překvapený. Nehybné vlčí tělo mě však vytrhne z jeho náruče. Klesnu ke kňučícímu vlkovi a zkoumám jeho zranění.

"To je kožešina, co? Akorát na zimu."

"Tys ho chtěl zabít?"

"Jo, ale ona ho chtěla brá..."

Nedořekne ani větu, protože můj meč v okamžiku prosekává jeho krční tepnu a on padá k zemi přesně jako ta elfka. Vlkovi už není pomoci, ukončím jeho trápení. Z jeskyně mě smutnýma očima pozorují vlčí mláďata. Snad se zbytek smečky brzy vrátí. Poklekám k elfce. Na rozdíl od Llaniho dýchá. Těžce a přerývavě, ale dýchá. Zbyl mi nějaký hojivý lektvar, tak pomalu tahám šíp z rány a plním ji tekutinou. Elfka mě pozoruje se zvláštním zájmem. Jakmile je šíp vytažen, zavírá oči a usíná. Také ulehám a okamžitě usínám.

Probudil mě zvláštní pocit v břiše. Otevřela jsem oči a nade mnou se vznášela zářící koule. Chtěla jsem se pohnout, ale něco mi v pohybu bránilo. Málem omdlím, když vidím meč, který mi prochází těsně pod srdcem. Nade mnou se sklání elfka, cosi mumlá a oči jí zeleně září.

"Co to... Co to je?"

"Jsi otrávená a nehýbej se. Tou kytkou jsi to trochu zpomalila, ale pořád je to hnus. Hlavně tvoje krev."

"Co je s mojí krví?"

"Je plná temnoty a prázdnoty. Nemluv."

"Jak...?"

"Nevím, asi zakletý šíp, meč, dýka, co já vím."

"A co dítě?"

"Nemluv! Přežije, ale pochybuju, že se to na ní nepodepíše. Je silná a brání se tomu, ale bude potřebovat jeden artefakt a silné jméno."

"Co to znamená?"

"To znamená, že protože jsi mě zachránila, zachráním teď já tebe i tvojí dceru, dovolím ti jí pojmenovat po mně a udělám pro ni amulet. A nemluv."

"Ale..."

Elfka mi položila prst na čelo a uspala mě. Zdály se mi neuvěřitelné sny, snad jsem byla mimo tenhle svět, létala jsem mezi hvězdami, viděla jsem prastaré duchy a neznámé světy a mezitím jsem cítila, jak se moje tělo zbavuje temnoty, jak z krve uniká prázdnota a do žil se mi vlévá nová krev, čistá jako jarozimský ledovcový potůček. Otevřela jsem oči a viděla slunce. Elfka mě odnesla od jeskyně, i když nevím, jak přesně to udělala. Na místě, kde do mě byl zabodnutý meč, jsem nahmatala jen slabou linku. Podívala se na mě.

"Jsi v pořádku. I ta malá. Alespoň se to dá říct."

"Děkuju. Dá říct?"

"Když je někdo vystaven temnotě a prázdnotě od narození, tak to nějakou stopu zanechá. Silnější, než si myslíš. Dá jí to neuvěřitelnou sílu, ale kněžku z ní nevychováš."

"A kdo jsi ty?"

"Loreena. Měla by ses mě bát, protože když se mě někdo snaží zabít, končí většinou ve smrtelných křečích a pochutnají si na něm moji pavoučí kamarádi. Ale nejsem nespravedlivá, takže taky děkuju za záchranu."

Pozorovala jsem jí. Měla krásnou tvář, pevný pohled, ale v očích něco, co mě fascinovalo a děsilo zároveň. Černé vlasy jí občas spadly do čela, nechávala je tak. Se zájmem sledovala okolí pozornýma očima černokněžníka, její rty se neslyšně pohybovaly, jako kdyby šeptala větru. Snad se mi i zdálo, že jí něco odpovídá. Otočila se ke mně a promluvila tichým hlasem.

"Něco bych od tebe přece jen potřebovala. Sháním kořen Plazivého smutku. Prý tady roste."

"Na co potřebuješ tak jedovatou rostlinu?"

"Potřebuju vyřídit poslední věc, splatit poslední dluh a budu konečně volně dýchat."

Něco v záhadně smutných zelených očích elfky mi říkalo, že udělám správnou věc, když jí rostlinu dám. Zašly jsme tedy na místo, kde Plazivý smutek roste. Drobná rostlina se vypínala ke slunci vědoma si své síly. Vytáhla jsem z batohu kus kůže a opatrně jsem rostlinu vytáhla, abych se jí nemusela dotknout. Zabalila jsem ji, ovázala kusem provázku a podala Loreeně. Vděčně se na mě pousmála. K večeru dokončila amulet a rozloučila se se mnou. Jen jsem v zapadajícím slunci viděla vzdalující se štíhlou postavu...