Konečně jsem se po třech týdnech ocitla v taťkově doupěti a měla jsem celé odpoledne čas na experimenty. Lehce jsem se včera inspirovala na internetu, nakoupila jsem potřebné suroviny a experimentování mohlo začít! Hmm... Perníkové koření... Chmmm... Polévkovou lžíci. Kecy. Poctivě jsem tam vysypala pytlík skořice a pytlík zázvoru, ať to nejsou žádné univerzální perníčky. Podobně (i když ne tak velkolepě) jsem se zařídila i s kakaem. Toho těsta ale byla pořádná hrouda a když jsem ho ochutnala, dokonce jsem v něm rozeznala slabou chuť zázvoru. Příště budu muset zvýšit objem koření...
Nechala jsem onen objekt žít vlastním životem v lednici doufajíce, že se z něj nestane nic, co by mělo na svou konzumaci vlastní neotřelý názor, a pak se mi naskytla příležitost zúčastnit se příjemně dobrodružné večerní výpravy po Praze. Opravdu jsem netušila, že jsem se ve Čtyřech hodinách ráno ve svých představách trefila tak přesně do nádraží...
Objekt zatím neožil. Seděl v lednici jakoby nic, vyčkával na svou příležitost a potichu vyvíjel inteligenci. Nestihnul to. Evoluci jsem mu dneska po poledni zatrhla, rozkrájela jsem jej na malé kousky a upekla.
Rozhodla jsem se letos opět vyrobit něco jako biofyzikovu pomstu, ale tentokrát s něčím slabším. Smíchala jsem všechno potřebné a ochutnala. Domácí slivovice byla znát. A v tu chvíli mi to došlo! Je-li objekt málo patlavý, je třeba přilévat rozteklé máslo, nikoliv alkohol! No co už, příště si možná vzpomenu...
A nakonec jsem všechno opatlala citrónovou polevou, aby to mělo nějakou úroveň. Takže kdo se bude chtít zúčastnit mých experimentů, jen do toho, do Prahy povezu bedýnku zajímavých objektů* :-)
*Případné oběti budou zmíněny v análech mého laboratorního řádění a jejich přínos bude pečlivě zanesen do laboratorního deníku.