Chvála poslušnosti

Základní jednotka každé diktatury je jeden poslušný občan. Jedna smutná malá duše, která dělá, co se jí řekne, protože jinak ji nikdo nebude mít rád.

Od chvíle, co mám děti, si všímám víc než dřív, co lidi kolem mě s malými dušemi provádí. Lidi v mé blízkosti. Ti, kterým nemůžu dát bouřlivě najevo svou nelibost, protože tak rádi šikanují ty, na nichž mi záleží. A tak jen tiše sleduju, co dělají.

Holčička se chce zavděčit. Je to milé stvoření, které by pro trochu chvály šlo světa kraj. Chvála je návyková, chvála je jako kokain. Žraločice si ji kupuje. Kvočna si ji kupuje. Dávají dívence drobné dárky. Chlapeček je nezajímá. O něm vědí, že je nezlomný a jejich slova pro něj nic neznamenají. Cítí - nevědí - jeho zatvrzelost ve vlastních principech dobra a zla. Dívenka je jiná. Je tak sladká, tak milá, tak soutěživá, záleží jí na tom, aby ji všichni kolem ní měli rádi.

Žraločice ji bere na kolena a povídá si s ní. Ví, že ji sleduju, i když předstírám, že její snahy nevidím. Šeptá holčičce do uší sladká slova. Ty jsi tak hodná, ty jsi tak poslušná. Dvě základní hodnoty lidského tvora, nového vojáčka, který má zaujmout místo po nějakém unaveném nešťastníkovi, kterého mašinerie všednosti udolala. Chci jí za ta slova ublížit. Tak moc. Udělat z její žraločí kůže předložku a její maso prodat na trhu s exotickými pokrmy. Kvočna zvedne léty unavená víčka a němě přizvukuje. Tak je to správné, tak to má být. Holčička je poslušná a hodná. Zaslouží si další mandli v čokoládě a příslib dalšího přátelství. Polykám hořkou slinu, kterou jim chci rozleptat oči, protože si nezaslouží byť se jen dívat, jak je holčička ve své nevinnosti nádherná. Ony nevidí její pravou povahu, nechtějí vidět její kompletní osobnost. Vyzdvihují její tvárnost, poslušnost a ochotu zavděčit se. Její potenciál být spolehlivým nástrojem v konzumním světě.

Dívenka dostane další lacinou tretku a je šťastná. Dělají to hlavně kvůli mně, jen kvůli tomu, aby mi mohly poslat vzduchoprázdnem, které mezi námi panuje odnepaměti, jasnou zprávu, že jejich oblíbenou kratochvílí jsou mocenské hrátky, k nimž se neštítí využít ani tak nevinného tvora, jakým je holčička.

Není to jen moje paranoia. Potvrzují mi to i ti, kvůli kterým se držím v mezích zdvořilých úsměvů a bezduchých frází. Jsem jako diplomat, kterého vyslali do Číny. Za zdvořilým úsměvem skrývám atomové hřiby. Mě nesnášejí. Patrně ze stejného důvodu, kvůli kterému ignorují chlapečka. Nařízení, zákony a společenské konvence, které by mě měly svazovat, jsou pro mě jen něčím mlhavým, pokud pozbývají hlubšího smyslu.

Takoví lidé jedince, jako je Kvočna a Žraločice, děsí. Protože Kvočna a Žraločice nemají rády ty, kteří se odváží vystoupit z řady, najít skulinu v systému a dělat to, co je činí šťastnými. Beru to jako spíš jako kompliment. Potvrzení, že to, co dělám, dělám správně. Ve chvíli, kdy mě začnou mít rádi, mějte o mě vážný strach a kopněte do mě, protože se se mnou dost možná děje něco toxického.

Bojím se o holčičku. Bude to stát pravděpodobně netriviální úsilí jí předat tu myšlenku, že nemusí být hodná a poslušná, aby ji ostatní měli rádi. Že pokud ji někdo nemá rád ve vší její opravdovosti, nestojí ani za zdvořilostní úsměv. Poslušná... Hodná... Dvě z nejnebezpečnějších vlastností ve chvíli, kdy se takhle přehnaně glorifikují.

Kdyby vám tohle připadalo poněkud nesrozumitelné, mám právě filosoficko-psychologickou chvilku, rozečtené Hodiny z olova od R. Denemarkové a zamýšlím se nad spoustou věcí, které jsou více, či méně soukromějšího charakteru. Jako vždy.