Žiju! und so...

Já žiju! Sice tomu sama moc nevěřím, ale je tomu tak. Přežila jsem návštěvu doma, nicméně si připadám, jako kdyby mě někdo rozložil na malé kousíčky a znovu splácal dohromady. A ne, znovuzrozená není to slovo, které hledám...

Má drahá mať nás uvítala jak jinak než politicky laděnouým debatou monologem, během kterého jsme se stihly dovědět, kdože se nás snaží zničit, vysát, kdo všechno je zlý a kolik za to dostal. Přílivu pouček komu věřit a komu ne se jen těžko odolává, chce to trénink. Jedna věc se nezapře. Díky mnohaletému cvičení jsem se naučila nejen mračit se dlouhé hodiny nad nevhodným jídlem, dokud jsem nedostala, co jsem chtěla, ale také nevnímat monology a navíc jsem získala značnou imunitu vůči jakékoliv agitce. 

Aaaaa!

Existuje snad jediný důvod, kvůli kterému by ticho nemohlo být uznávané coby naprosto plnohodnotná konverzace? Předpokládejme, že prázdná množina je též množinou, ergo ticho je také rozhovor...

Pozvala jsem svou drahou mať na promoci. I když jsem věděla, jaká bude odpověď, ani nevím, proč jsem se namáhala, když jediné, co po mé otázce následovalo, bylo kňourání, že nemá co na sebe a nemá na cestu. Ještěže peníze na demonstraci a podobné chujoviny se našly, že... No nic, nějaká promoce přece vůbec není oslava toho nejlepšího, co se mi zatím povedlo... Hlavně že si budu uklízet v pokojíčku, že.

A tak jsme přežily další dávku sebelítostivého fňukání typu "na tohle nejsem dost dobrá", "tohle stejně nevyjde", "stejně mě nikdo nebude chtít zaměstnat" a podobné. Nemusí být psycholog, aby pochopila, že čím níž bude mířit, tím míň získá, pak bude akorát zase fňukat, že chtěla víc a bude z toho opět jen mrzení...

Kdybych měla nějaký chemický zlozvyk, asi si šlehnu. Nemám. Takže jdu vyhánět šváby kytarou a Apocalypticou...