Ereandil - Sněhem a mečem

Ovíněná jemným maďarským vínem jsem se na druhý svátek vánoční nechala inspirovat historií světa Warcraftu, jeho reáliemi, elfy a jejich mytologií a sedla jsem si k notebooku, abych stvořila tento vánoční příběh o mé milované Ereandil... Enjoy!

Zima. Zima a chlad. Chladné čelisti ledového sevření se zakously do mých ramen. Otřesu se. Svícny v chrámu hoří jemným bázlivým plamenem, který pohasíná s každým výdechem ocelové zimy. Srvřu ruce ještě pevněji a zavírám oči. Elune... Elune, prosím, vyslyš mě. Vyslyš moje motlitby. Není to pro mě, je to pro celý les, pro celý lid... Kdyby tu jen nebyl ten všudypřítomný mráz... Ta zima, která se zakousne do živého masa jako ostří nejlepšího meče do sveřepého orka... A ty hlasy. Ty hlasy, které určitě nepatří žádnému z návštěvníků chrámu.

Nenápadně se ohlížím přes rameno. Starý elf, jehož tvář je zbrázděná staletími, která prožil v lesích na severu, staletími, která se urputně snažila jej zahubit... Tiše odříkává svou modlitbu, jeho rty se neslyšně pohybují, tu a tam se pevně sevřou a jeho šedé oči se s nadějí podívají ke kamennému oltáři... Pohlédne na matně černý kámen a znovu se pohrouží do tiché motlitby, jeho hlas mu řezavý mráz ve vteřině odtrhne od úst... Ale ten hlas... Ten tichý hlas, který se mi přes mrtvé ticho zavrtává do kostí... Kdybych jenom věděla, komu patří... Zakousnu se do rtů a přestávám vnímat vodu, která se sráží na kamenných zdech chrámu, nevnímám praskání knotů svíček, které se snaží marně rozehřát rozlehlý prostor naplněný všudypřítomností mocné a věčné Elune...

"Nemůžeš... Nemůžeš, jsi příliš slabá..."

"Co nemůžu?" šeptám, ani snad nedoufám, že mi někdo odpoví...

"Nemůžeš se vydat na sever. Nikdo z vašeho slabého lidu k tomu nemá odvahu..."

"Na severu nic není, jen zima a smrt."

"Sama dobře víš, co se skrývá na severu. V Jeskyni věků, na samém úpatí Smaragdové hory..."

"To jsou legendy. Pohádky pro děti."

"Možná pohádky pro děti, ale určitě víš, jak ty pohádky končí..."

Věděla jsem, jak ony pohádky končí. Ty mýty o vzácném artefaktu, dávno ztraceném meči, který zachrání posvátný strom na hoře Hyjal... Jenže strom na hoře Hyjal vzkvétal a každý rok obrůstal listím, kterému přicházely stovky poutníků jenom proto, aby mu vzdaly hold. Nicméně podle starých povídaček se měl čas stromu života brzy naplnit a věk elfů skončit. Jediný způsob, jak strom zachránit, byla podle legend výprava za pradávným artefaktem, mečem, který prý porazí všechno zlé, všechny temné síly, které pokradmu upíjejí životadárnou sílu, která byla věnována lidu elfů.

Promnula jsem si zkřehlé ruce a zavřela oči v naději, že záhadný hlas se umlčí.

Na několik okamžiků jsem neslyšela nic než tiché a nezřetelné šeptání starého elfa a kapky stékající po prastarých zdech, ale potom se tajemný hlas znovu ozval.

"Snad si nemyslíš, že mě můžeš jen tak ignorovat."

"Proč ne?"

"Mě nikdo neignoruje."

"Tak kdo jsi?"

"Proč je tak důležité, kdo jsem? Jméno, to je jenom zvuk, kterým mě lidé, elfové, trpaslíci volají... Důležité je to, co ti chci sdělit."

"A to je...?"

"Orkové, trolové a jiná verbež se kolem stromu stahují. Cítí, že slábne, a chtějí jej ovládnout a opanovat jeho sílu a ty to dobře víš. Sama jsi to viděla ve svých snech..."

"Sny jsou sny. Skutečnost je skutečnost. A strom je živý."

"Živý... To je poněkud dočasný stav, který se mávnutím motýlích křídel může změnit. Běž na sever. V kapli pod horami ve vesnici Dračí dech žijí tři starci. Aisuru, Wakarimasu a Kaoru. Poznáš tě, oni sami budou vědět, kdo jsi."

"A co s nimi? Mám se kvůli nějakému hlasu, který ani není skutečný, vydat na sever?"

Hlas se odmlčel. Chrámem se opět rozneslo ostré ticho přerušované jenom kapáním vody, která se srážela na drsných kamenných stěnách, a tichým šepotem starého elfa, který si každou chvíli olíznul rty, aby je ochránil před mrazivým objetím kruté zimy...

Bylo by pošetilé myslet si, že moje bludy by měly mít nějaký význam. Zvedla jsem se a vydala se domů. Můj pokoj byl chladný a nepříjemně studený, zapálila jsem oheň v krbu a sedla si k plamenům. Hladově olizovaly dřevěná polena a tančily po černě očouzených cihlách. Zanedlouho hřejivé teplo prohřálo celý pokoj, sedla jsem si ke stolu a ze zásuvky vytáhla několik pergamenů popsaných úhledným písmem. Staré legendy, které mi půjčil Niësel. Rukou jsem přejela zažloutlé staré stránky a posvítila k nim svíčkou. Historie elfího národa, mýty o hrdinech... O stromu na hoře Hyjal nic. Odložila jsem hustě popsané listy a uložila jsem se ke spánku.

Celou noc mě pronásledovaly noční můry. Přízraky z hlubin, dávno zapomenuté hrůzy podsvětí a démonická stvoření. Trhaly mě na kusy a snažily se mě pohltit, rozedrat mě na malé kousíčky, které by mohly pozřít... S hrůzou jsem se probudila a s ulehčením jsem shledala, že jsem ve svém pokoji. Zlé sny mě však nenechaly usnout. Vzala jsem z věšáku plášť a temnou nocí jsem se vydala za Niëselem. Město osvětlovalo jenom několik blikotajících pochodní, které urputně bojovaly s mrazem.

"Hlas říkáš..."

"Hmm..." roztřásla jsem se mrazem a přitiskla jsem se k přikrývce, kterou mi Niësel nabídnul.

"V chrámu Elune démoni být nemůžou. Ať jsi slyšela cokoliv, zlí démoni to být nemohli."

"Takže předkové?"

"Možná... A možná jsi zrovna promlouvala s někým ze Smaragdového snu."

"Ale... To přeci není možné. To přece nemohlo být doopravdy..."

"Doopravdy... To je přeceňované... Víc ti neřeknu..."

Niësel se zabalil do přikrývky, usrknul z kouřícího hrnku a odmlčel se. Usoudila jsem, že pokud se mám něco dovědět, tady to nebude. Vrátila jsem se domů, sbalila nejnutnější věci a vydala se na cestu. Darnasská noc mě vlídně vyprovodila září tisíců hvězd, od tlamy mého drahého tygra stoupaly bílé obláčky páry. Niëve, moje věrná společnice na cestách, mě nesla celou noc a celý další den. K večeru už jsme byly obě unavené, rozdělala jsem oheň a ohřála maso. Hladila jsem Niëve za ušima, dlouhé bílé chlupy se mi proplétaly mezi prsty a tygřice slastně přivírala modré oči. Přitiskla jsem se k mohutnému tělu a za dohasínajícího ohně jsme pod skalou usnuly. Takhle jsme putovaly několik dní, po cestě jsme lovily různá zvířata, abychom nezemřely hlady, a snažila jsem se zoufale vymyslet něco, čím bych se udržela v dobré náladě. Výprava se zdála být nekonečnou, ale kdykoliv jsem usínala s myšlenkou, že bych se nejraději vrátila domů, mučily mě strašlivé noční můry...

Ohromná černá prázdnota. Sžírající nejistota, která pohlcuje vše, co se kolem ní mihne, černočerná tlama v temné prázdnotě. Nic. Jenom všeobjímající nic, které sápalo moje tělo na nejjemnější částečky, které se rozprskly po nedozírně nekonečném vesmíru... Cokoliv by bylo příjemnější než tahle temná a pálivá náruč nejistoty a nicoty. Stačilo jenom zavřít oči a už se po mně sápali démoni z hlubin samotné nejčernější noci, nejtemnější noci, která svět nikdy nezachvátila, protože kdyby se jej jenom dotkla, rozletěl by se na tisíce drobků, které by se potom bezcílně potulovaly vesmírem...

Po takových snech jsem se budila s černými kruhy pod očima, Niëve mě musela téměř podepřít, abych se vydrápala na její hřbet, to potom sama věděla, kam má běžet, abychom dorazily do vesnice Dračího dechu co nejdříve...

Přivítaly nás kouřící domky, jen několik vesničanů zvedlo hlavy, aby nás jejich kývnutím pozdravilo. Sesedla jsem z hřbetu Niëve a oplatila jim pozdrav. Můj pohled se zastavil na světlých dveřích s černým kováním. Pohladila jsem svou věrnou tygřici po hlavě a opřela se do ozdobného kování. Dveře se skřípěním povolily a nechaly mě nahlédnout do skromného pokoje. Zády ke mně seděl elf, dopisoval dopis ve světle lojové svíčky a brk si namáčel ve skleničce s nápisem ve staroelfštině. I když byl ke mně zády, uklonila jsem se a chtěla jsem se omluvit za vyrušení.

"Já..."

"Ano, vím. Ereandil z Lesní říše a Stínových hor. Přišla jsi, protože tě pronásledují noční můry, které ti přikazují najít tři mistry Měsíčního ostří."

"Měsíčního ostří?" o něčem podobné jsem nikdy neslyšela. Sledovala jsem elfa, jak opatrně oklepal brk, odložil jej, jemně foukal na dopis, jehož písmena pomalu zasychala, a aniž by přestával sušit slova napsaná na jemném papíře, otočil se ke mně.

"Řád mistrů Měsíčního ostří, tři strážci meče v Jeskyni věků u Smaragdové hory. Aisuru, Wakarimasu a Kaoru, tři bratři, kteří na konci války přísahali, že budou Měsíční meč chránit do konce svých životů a ještě déle. A ty jsi přišla."

"Ano..."

"To tedy znamená, že je čas vyrazit!"

Starý muž vstal od stolu s nebývalou energií, odstrčil židli a jeho tmavozelený plášť se zavlnil. Kývnul hlavou, vzal do ruky meč a podíval se na mě. Rázným krokem vyšel před dům a zapískal. Z mlhy jako přízrak se zjevili dva jezdci na koních, kteří s sebou vedli dva další koně. Pokynul mi, abych vyskočila do sedla, políbila jsem tedy Niëve a vyhoupla se na stříbrného koně, kterému v žilách tepala ohnivá krev. Spolu s třemi bratry jsem vyjela tryskem do mléčně bílé mlhy a nechali jsme za sebou jenom vesnici v mrazivém spánku...

Od kopyt koní odletovaly kusy zmrzlého sněhu a zvířata neúnavně cválala bílým nekonečnem, jeli jsme v kuse několik dní, nepotřebovali jsme jíst ani pít, pokračovali jsme dál mrazivou krajinou. Smaragdová hora nás přivítala svou ledovou netečností. Bratři sesedli z koní a naznačili mi totéž. Seskočila jsem ze sedla a vzala opratě do rukou. Hora mě svou majestátností donutila se poklonit, sklonila jsem hlavu a v duchu ji pozdravila. Vešli jsme do jeskyně. Srdce se mi sevřelo silou prastarých let, která v hoře přebývala, a instinktivně jsem sevřela rukojeť meče. Někde tady by mělo být bájné Měsíční ostří, o kterém se zpívalo ve starých legendách. Na oltáři se ve světle posledních odpoledních paprscích matně zalesknul kus starého kovu. Přišla jsem blíž. Na chladném kameni ležel meč. Starý a téměř zrezivělý. Prsty jsem se opatrně dotkla jeho ostří, které slabě zazvonilo.

V tu chvíli Aisuru, nejstarší bratr pozvednul meč a rozběhnul se proti mně. Na nic jsem nečekala, popadla jsem do ruky starý meč a uskočila jsem jeho výpadu. Na poslední chvíli. Zbylí dva bratři stáli u vchodu a sledovali souboj. Aisuru znovu pozvednul meč a dvěma rychlými kroky byl opět u mě, udeřil svým ostřím do mého, uskočila jsem stranou a snažila jsem se vrátit úder, ale marně. Byl příliš hbitý, až mě překvapilo, kolik sil se skrývá v jeho prastarých kostech. Podrazil mi nohy a jediným pohybem mi podříznul krk.

Vznášela jsem se nad svým tělem a nevěřila jsem svým očím. Někdo, kdo slíbil, že mě bude chránit a že mi pomůže, mě zabil... Nehmotným tělem mi projela ostrá a řezavá vlna úzkosti, když se tělo nejstaršího bratra, Aisuru, začalo pomalu rozpadat v prach a mísilo se se mnou. Nepatrná prachová smítka prostupovala mou duší a táhla ji zpět k mému krvácejícímu tělu. Pomalu, jako se mořská voda vsakuje do neprostupného jílu, jsme se vpili do mé tělesné schránky, ze které vyprchával život. Vstala jsem a nevěřícně jsem hleděla na spoustu krve, která barvila písek v jeskyni doruda. Pozvolna se vsakovala do země a mizela, zanechávala za sebou jenom šarlatově zbarvenou půdu, která dřív byla zlatá jako odpolední slunce...

Chtěla jsem vrátit meč na jeho místo, když vtom se ke mně s křikem rozběhnul druhý z bratrů, Wakarimasu. Uskočila jsem, ale byla jsem příliš překvapená na to, abych vykryla jeho druhý úder, kterým mi propíchnul srdce. Opět jsem se dívala na své tělo, jak z něj pomalu mizí život. Meč druhého z bratrů trčel v mé hrudi, ten jej vytáhnul a sám ulehnul do zlatavého písku vedle mě. Zavřel oči a poryv ledového větru jej roznesl po jeskyni, jeho tělo se jako tisíce nepatrných motýlů rozletělo vzduchem a zakously se do mé duše. Chtěla jsem se vrátit, ale strach mě znehybnil, vznášela jsem se několik metrů nad svým tělem, které leželo v písku, tak klidné a smířené, s rezavým ostřím v jedné a s nabroušeným mečem v druhé ruce. Kaoru, poslední bratr, přistoupil k mému tělu, vzal do ruky staré rezavé ostří a poklonil se před oltářem. Natáhnul ke mně ruce a stáhnul mě jemně dolů, pomalu mě navedl zpět. Otevřela jsem oči a se strachem jsem pozorovala Kaoru, který stále držel v ruce starý meč. Vzal mé ruce do dlaní, zašeptal několik slov ve staroelfštině a mýma rukama ve svých propíchnul své srdce. Zvolna ulehnul na krvavou zemi, usmíval se přitom. V rukou držel stále staré ostří, které najednou začalo zářit, svítilo jako měsíc v úplňku a jeho rukojeť byla najednou lesklá a vábivá. Opatrně jsem jej vytáhla z těla starého elfa a položila na oltář, kde jsme jej našli. Najednou se zvednul štiplavě ledový vítr a opřel se do mě tak, že jsem klesla na kolena vedle těla Kaoru, který se stále usmíval. Sklonila jsem hlavu a sledovala jsem, jak se tenoučké cáry odlétávající z jeho těla zamotávají do mého těla, až zmizel docela. V tu chvíli se i řezavý vítr uklidnil a nechal mě vyjít z jeskyně.

Koně neklidně pofrkávali. Čekali. Když mě spatřili, obstoupili mě a ulehli do sněhu. Snažila jsem se je zvednout a přesvědčit k pohybu, stále však leželi a nechtěli se hnout. Zavírali černé oči, mrkali hustými černými řasami, až usnuli docela. Vítr, který čechral sněhové závěje, zvedal jejich stříbrné hřívy s takovou vervou, až se všichni čtyři začali vznášet kolem mě v ohromném víru. Kroužili kolem, nejdřív se mi dařilo rozeznávat jejich končetiny, ale potom se mi slili v jeden stříbročerný vír. Zamotala se mi hlava a upadla jsem do čerstvě napadaného sněhu.

Když jsem se probudila, vítr mi vháněl sněhové vločky do tváří. Zvedla jsem se a otevřela oči. Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe. V zasněžené bílé pustině jsem začala pomalu rozeznávat svůj pokoj. I když jsem vlastně vůbec nevěděla, kde přesně jsem...