Po celém semestru na mě na začátku prosince konečně začaly mávat vánoční prázdniny. Tak jsem jim zamávala zpátky a nadšeně jsem se usmála jejich směrem. Převelice nadšeně. Neboť prázdniny jsem už neviděla nějaký čas...
Po několika sklenkách maďarského Chardonnay se mi ovšem jednotlivé dny slévají v jednu velkou optimistickou duhu. Ano, mám záchvat dobré nálady a optimismu!
*nenápadně jsem prohlédla strop nad sebou, žádný lustr ani nic jiného se na mě za předchozí větu spadnout nerozhodlo*
Takže někde na začátku té vánoční duhy je je modrozelený Štědrý den, který jsem z velké části strávila s taťkou, tetou, dědou, babičkou, tetou a ségrou. Nezasvěcený pozorovatel by si mohl myslet, že jsme naprosto zruinovali krásnou vánoční tradici, nicméně já si myslím, že jsme Štědrý den strávili přesně tak, jak se trávit má. Co na tom, že místo vánočního stromku jsme si nadělili dárky pod jedlovou větví, kterou Verča ozdobila svými náušnicemi a různými cetkami, co jsme doma našli. Co na tom, že ten den padlo asi tisíc sprostých slov, prostě to byl za posledních třináct let nejlepší Štědrý den, který si pamatuju.
Potom se nachází lehce nahnědlý večer s mamkou, Pavlem a naštstí také Verčou. Bylo to trochu rozpačité, navíc jsem musela krotit svůj morbidní černý humor, protože soetwaswieeinschwiegervater mamky několik dní předtím umřel a já jsem se opravdu snažila, abych nevypustila ani jedno nevhodné slovo! Zvláštní je, že mamka to prožívala víc než Pavel a přitom to byl Pavlův taťka... A je to těžké, nesmět zpívat jednu ze svých oblíbených písniček jenom proto, že se hrála na pohřbu... A když jsme se naprosto uvolněně bavili o hudbě ma pohřbu, obdržela jsem nehezký pohled, když jsem prohlásila, že chci zahrát Stairway to Heaven a Perfect Day... Byl to prostě nezvyk, tak jsem raději mlčela, abych náhodou něco neprohlásila. Což je vlastně můj nativní přirozený stav, mlčet, tak mi to nedělalo ani moc problémů...
Ráno jsme se dívali na nějaké pohádky a musela jsem téměř zaplakat. Nevím, kdo slouží jako vzor pro pohádkové bytosti, ale měl by se sebou každopádně něco dělat. Co je to za princeznu, která utíká z domu a nevezme si s sebou nic než šaty a boty? Ani jídlo, pití, oheň, deku na přespní, kůži, nůž, cokoliv... Asi jsem moc zdeformovaná dračím doupětem a v divokém lese se dá přežít několik dní jen tak :-) Pak tam byla další pohádka, kde hlavní hrdinka byla neskutečně blbá. Přišla za ní její nevlastní sestra, aby ji vyhnala z domu. Bušila do ní pěstičkami. A ona hrdinka ne aby se bránila, začala fňukat a bez obrany opustila svůj pokoj. Brr...
Pak jsme byli u babičky, popili jsme, pojedli, bylo to fajné, to byl takový zelenavý flek letošních prázdnin.
A potom jsem volně vplula do indigo pruhu. Sice mi to moc nesedí podle vlnových délek, ale co už. Úterý jinou barvu ani mít nemohlo, odpoledne jsem přivítala Toma a vyrobila jsem kotel zázvorového čaje kvůli jednobuněčným a vůbec...:-)
Modře zbarvené úterý, které začalo v sushi baru, kde jsme se usadili přímo u zdroje spousty japonských dobrot. Jezdili kolem nás vetřelci na špejli, různí další vetřelci, sushi, ovoce a další neidentifikované věci, takže jsme se občas místo na Dračí doupě soustředili na přijíždějící kořist. Potom co nás Číňani provozující japonskou restauraci s úsměvem vyprovodili (tedy my jsme odešli sami, oni se jenom usmívali), jsme pokračovali v samotném chrámu božím aka domovu PJ (nutné kolemhubymedumazáníabyseirsainiczléhonestalo), kde jsem se konečně seznmila s Garfieldem, novým přírůstkem do naší skupiny, který nás sledoval s lehkou hrůzou v očích.
Jsem ráda, že Irśai nebyla toho dne nijak zvlšť týrána, i když je možné, že jsem část mučení Irśai zapomněla kvůli nutnému pošťuchování se s Corwinem, nemohla jsem si totiž odpustit poznámky týkající se jeho vášnivého večera s trpaslíkem. On sice všem tvrdí, že si užíval s trpaslíkem, ale bylo to tlusté, chlupaté, fousaté a smrdělo to jako bečka piva... Takže to musel být trpaslík!
A pak jsem se opět přesunula do indigo fleku vánočních prázdnin :-)
Nutno říci, že mám samé zajímavé vánoční prázdniny, minulý rok touto dobou jsem prchla do Prahy, abych byla sama a mohla si vyjít na fotovýpravu kolem Vltavy... Byla hrozná zima, Praha byla zasněžená a musela jsem se vrátit, když mi začaly mrznout prsty na nohou...
Tolik bylo minulý rok sněhu před kolejemi. Bylo to kouzelné, naprosto tajně jsem se utrhla z víru vánoční duhy, všichni si mysleli, jak bůhvíkde bouřlivě společensky žiju, a já jsem si zatím šla na svou soukromou samotářskou výpravu :-)
A takto vypadalo okno ve druhém patře v budově B. Zaujalo mě to a jelikož jsem začala roztávat, blbnula jsem s foťákem a pokoušela jsem se vytvořit něco záhadného...