Silvestr, dnešní sen und so...

Přeji vám hezký nový rok a hodně srandy při čekání na konec světa. Ony jsou ty konce světa vůbec přeceňované. Ze dvou důvodů - jestliže skončí svět, skončím s ním, ergo mě nic trápit nebude. A potom jestliže skončí svět, skončí s ním i mí milovaní, ergo je nic týrat nebude. Problem solved :-)

Oslava konce roku byla příjemná. Sjeli jsme se u Kristýnky na chatě v Náchodě v obvyklém složení, jenom ségra se svým přítelem a ještě jedna Kristýnka přibyli. Popíjeli jsme a hráli Aktivity, náš tým (já, Maruška a Leoš aka Soudné sestry) vyhrál, což každé hře přidává na půvabu. Skoro bych řekla, že s Maruškou začínám telepaticky komunikovat. Potom jsme zjistili, že je asi půl druhé, tak jsme se sebrali a šli jsme pálit výbušniny :-) 

Nejvýraznější vzpomínka na tento okamžik obsahuje římské svíce v rukou a pokřik "Avade kedavra, stromku", pálila jsem totiž na nedalekou jabloň. Ostatní aplikovali podobný pokřik (Expeliarmus, Mdloby na tebe aj.) na ostatní objekty na zahradě, ale to mi jaksi splývá. A také si vybavuji, jak mi nechtěli dávat moc výbušnin.

A když jsme se vyřádili, pokračovali jsme uvnitř. Kristýnka jakožto tanečnice měla spousty taneční muziky, tak jsme blbli celou noc. No, noc... Když jsem si myslela, že jsou tak tři hodiny, ukázalo se, že je pět hodin. Bylo mi vedro, tak jsem se šla projít ven, byli tam už kluci, tak jsem jim trochu interferovala s pánskou jízdou. Leoš, celoročně vystresován ze studia medicíny a posilněn ethanolem, začal předvádět balkonovou scénu, která končila zvoláním "Nakopu ti griotku". Chudáci medici.

A málem bych zapomněla poděkovat neznámému zapůjčiteli levé boty, nemohla jsem najít svou, tak jsem si dovolila dočasně uzmout čísi střevíček, protože mi uvnitř bylo opravdu vedro...

Už se těším na vodu, doufám, že tam velkou část naší party uvidím :-)

Dneska se mi zdl pozoruhodný sen. Zdálo se mi, že jsem byla v autobuse a byl tam kluk s nožem, mohlo mu být tak dvacet, který chodil náhodně od jednoho cestujícího k druhému a zapichoval je nožem. Bála jsem se, že mě taky zapíchne, ale vtom jsem si všimla, že je to můj syn. Takový roztomilý blond andílek! Tak jsem k němu přišla, otevřela jsem dřevěnou krabičku, on tam ten nůž odložil a vystoupili jsme.

Jenom doufám, že to nebylo nic věšteckého, nerada bych chodila svého synka navštěvovat do vězení, přece jenom byl na to až moc milý...