Malá vzpomínka und so...

Včera navždycky usnula jedna bytost, kterou jsem měla moc ráda. Coran. Coránek aka Coran von Pischkotte.

Coran z Dlouhoveských lučin

Měl prý už rakovinu a poslední týden nechtěl jíst už ani piškoty... Ale byl to jeden z nejšťastnějších psích životů, o jakém se 99% pejsků ani nezdá. Rozmazlovali ho všichni, kvůli jeho kouzelnému pohledu, kvůli těm krásným hnědým očím, které dokázaly pohladit, když mi bylo nejhůř...

Coran z Dlouhoveských lučin

Měla jsem tohle úžasné černé sluníčko opravdu ráda. Pokaždé když jsem přijela, tak mě tak nadšeně vítal. Když jsem seděla u stolu, přišel a položil mi hlavu na stehno, koukal na mě těma svýma úžasnýma očima, a i když nic neříkal, vypadalo to, jako kdyby mi rozuměl...

A tak v koutku duše doufám, že existuje nějaké psí nebe, kde Coránek teď běhá i s Jeffem, Žolíkem a dalšími, kde se vždycky najde někdo, kdo jim hodí míček a podrbe je za ušima, a když nic takového neexistuje, tak aspoň doufám, že ti, kteří je znali, nikdy nezapomenou na to, s jakou bezelstnou láskou a oddaností k nim přišli a položili svou velkou chápavou hlavu na jejich kolena, když cítili, že jejich páníčkové uvnitř pláčou, anebo se přišli radovat s nimi...

Coran z Dlouhoveských lučin

Thomas Jefferson

Thomas Jefferson

Thomas Jefferson

A nechť jsou jejich louky stále zelené a zlaté a jejich misky pořád plná voňavého masa s hromádkou piškotů vedle!

...Věnováno těm třem, které jsem měla tu čest znát...