Je jaro, je krásně, vzduchem se začíná prodírat vůně květů růžovitých, které budí studenty zblblé zkouškovým, a turisti vyrazili do Prahy. Kdybych se měla lépe, tak se zblázním! I když, takové čtyři hodinky navíc by mi vůbec nevadily. Nicméně zvládám relativně dobré známky, občas se i vyspím a můj společenský život je víc než skvělý.
A dnes jsem právě čekala ve frontě na kasu a jedním uchem poslouchala rozhovor dvou Američanek. A jedna z nich se vesele ládovala bonbóny. I řekla jsem si, že by k jejich zážitkům z ČR nemuselo patřit nepříjemné střetnutí s Tesco gorilami a spáchám dobrý skutek, tak jsem jim decentně sdělila, že to bohužel není občerstvení.
Ona dívčina mě zpražila ledovým pohledem, prohlásila "I know", a když jsem se zřejmě tvářila příliš zmateně, přihodila ještě značně otrávené "Thank you".
Kde je to staré dobré klasické mrazení v zádech, zběsilé bušení srdce, adrenalin, strategie?