V sobotu ráno jsem vstala, rozloučila se s Tomem, posnídala a počkala na bílého oře, na němž jsme pak uháněli na Plzeň a dále. Těšila jsem se jak malá, protože jsem už dlouho nikam necestovala a nějaká pořádná změna souřadnic mi chyběla. Taťka s Jitkou a babičkou přijeli s drobným zpožděním, ale jelo se krásně, náš oř spokojeně předl a ukusoval kilometry. Jakmile jsme přejeli hranice v Rozvadově, krása Bavorska nás udeřila do očí. Místo bezútěšných pseudoosad, ve kterých se mísí kvádry neurčitého účelu s domky účelu jasného, jsme obdivovali krásná německá městečka, která byla v naprosté harmonii s okolní krajinou. A ty dálnice... I když jsou lidským výtvorem, němečtí kolegové je dokázali zasadit do přírody elegantně, navíc někdo byl tak prozíravý a nepotkali jsme za celou cestu více než jeden billboard. A ten jediný, který jsme minuli, upozorňoval řidiče, že není třeba se hnát.
Zastavili jsme na benzince, abychom občestvili sebe i našeho VW oře, prohodila jsem s prodavačem pár slov německy a odnášela jsem si ke stolku kořist. Jahodový řez. Výborná záležitost.
Pokračovali jsme dál, projeli jsme Rakouskem, které bylo podobně kouzelné, i když Německo mě z neznámých důvodů uchvacuje víc. A k večeru jsme dorazili do Florencie, kde na nás čekala Verča. Vyložili jsme věci, Verča nadšeně zaplesala, když viděla babiččiny domácí pochoutky, a šli jsme se projít do města. Usadili jsme se v restauraci Robiglio, kde jsme si dali výborné červené víno.
Výhled z mé židle v restauraci Robiglio
Pak jsme se vyrazili protáhnout. Jak známo, Florencie je velice profláklým místem, takže o davy nebyla nouze, ale díky tomu se z každého náměstí ozývala živá hudba. Z nějakého neznámého důvodu jsem ve Florencii potkala až příliš mnoho figurín či obrázků lidí jen s jedním okem.
Figurína s jedním okem
Na Ponte Vecchio jsme se na nějaký okamžik zastavili, abychom si poslechli muzikanty a pokochali se vyhledem na řeku.
Kytarista/houslista - Verčin známý
V celé Florencii kvůli jejímu romantickému nádechu není nouze o zamilované páry, tak jsem si dovolila jednu (ehm, víc) fotek cizích lidí, za tuhle se mi dostalo pochalného pohledu od Verči a zřejmě uznalého taťkova zamručení, takže se s ní musím pochlubit.
Milenci na Ponte Vecchio
Večer jsem se vydala s Verčou do jejich studentského hnízda, ostatní odešli do bytu na druhou stranu města. Byt holek byl příjemně studentský, italsky přátelský a chaotický. Pozdravila jsem se s několika Španěly, Italy a kdoví kým ještě, Verča všem nalila na ochutnání Becherovku a ještě chvíli jsem s nimi seděla na terase, když ale chtěli jít zpívat ven, nešla jsem s nimi, protože jsem v tu chvíli byla po cestě už unavená.
Ráno jsem se dostala z postele a hned poránu mě uvítali dva Španělé, tuším, že to byli drazí některých Verčiných spolubydlících nebo jejich kamarádek. Opravdu se tam míhalo spoustu lidí.
Verča - naše vysmátá průvodkyně
Verča nás prováděla svým městem, na hodnou chvíli jsme se zastavili u úžasného akordeonisty, který hrál v podloubí na akordeon, do kterého se Verča zakoukala. Do nástroje samozřejmě. Taťka si od něj koupil CD, hodili jsme mu pár drobných a nechali si zahrát Asturias, když jsme ale chtěli odejít, začal hrát nějakého Bacha. A to se vážně nedalo odejít!
Akordeonista
Zanedlouho se však splnila předpověď a začalo pršet, museli jsme tedy najít nějaké útočiště, zašli jsme si tedy na oběd do restaurace, kde jsem si objednala penne s uzeným lososem a smetanovou omáčkou, to byla dobrota! Protože i po obědě pršelo, prchli jsme do Akademie, kde se nachází spoustu ikon a jiných náboženských děl, ale hlavně originál Davida. Docela mě překvapilo, když jsem si uvědomila, že celá váha spočívá na jeno chodidlech. A Verča nám prozradila, proč má tak velkou hlavu a ruce - to proto, že to má vyjadřovat sílu, ochotu a schopnost člověka nejenom myslet, ale i činit.
Po dešti se vzduch příjemně ochladil, šli jsme zpátky do svých florentských příbytků, abychom nabrali síly na další den...
Kresba na chodníku
Večer jsem se oblékla do šatů, které jsem od Verči dostala k narozeninám, a musely jsme se s Almudenou, její spolubydlící vyfotit. Na některých fotkách je mi totiž dost podobná.
Já s Almudenou
Dalšího rána jsem se s Verčou vydala do školy, nechtěla jsem si nechat ujít příležitost zúčastnit se italské přednášky. Byla to sociolingvistika, naštěstí přednášející opakoval víceméně jednu a tutéž myšlenku asi dvaceti různými způsoby, takže jsem poselství přednášky pochytila. Pak jsem si nad cappuccinem v knihkupectví stihla napsat všechny slíbené pohledy a podívat se na italské obálky knih.
Chtěli jsme se jít podívat do dómu, fronta ale byla strašidelná, tak jsme se podívali "jenom" na bohatý a propracovaný zevnějšek a šli jsme se naobědvat. V restauraci La Bussola jsem si dala penne s masovou omáčkou, bylo to vynikající, navíc jsem si to objednala italsky. Číšník si ze mě potom dělal legraci, zvlášť z toho, že jsem se bála, aby v nějakém jídle nebyly rajčata. Nebyly. Nakonec jsem si objednala Tiramisu, pro které je každé T příliš malé. Byl to tak úžasný zážitek, až jsem si říkala, že jestli z něčeho strašidelně ztloustnout, tak to musí být jedině Tiramisu. Pohádkové!
Poté jsme bloudili, abychom dorazily na další přednášku - tentokrát to nebylo tak jednoduché jako sociolingvistika, byly to dějiny hudby. Přišly jsme do posluchárny, která byla zřejmě navržená pro něco méně studentů, nic ale nebránilo tomu, aby panovala uvolněná italská atmosféra. Přednášející byla paní ve středních letech, která italsky povídala o romantismu v klasické hudbě. Sice jsem rozuměla asi jenom každé šesté, sedmé slovo, ale líbilo se mi to. Zejména potom hudební ukázky, ke kterým jsem nepotřebovala překlad. Zapsala jsem se dokonce i na prezenční listinu, nechtěla jsem ale Verče dělat nějaké nepříjemnosti, podepsala jsem se tedy jako Catarina Ereandil Lyandalé. A nechala jsem se inspirovat k prozkoumání Brahmse.
Po škole jsme se dvěma Verčinými spolužačkami zašly posedět do nedalekého podniku, Giullia mě pozvala na výborné cappuccino, popovídaly jsme o škole, o cestování, Erasmu... Poštu jsme s Verčou našly, takže jsem konečně mohla odeslat všechny pohledy, a vydaly jsme se k ponte Vecchio, kde jsem si koupila zlatočernou divadelní masku, kterou jsem prostě musela mít, a cafetieru, zařízení na výrobu pravého italského kafe. Všichni společně jsme se potom zastavili v bytě, kde bydleli babička s taťkou a tetou, a dali jsme si několik lahví červeného vína k filosofické debatě. Bylo to moc příjemné, ale čas neúprosně běžel pořád tím stejným směrem, takže jsme se rozloučili a šli také spát.
Ráno jsme vstali v šest hodin, dostala jsem do sebe několik sucharů se sýrem a italskou kávu a vyrazili jsme na procházku ranní Florencií, která v tu dobu byla tak nezvykle prázdná, že jsem si až pohrávala s kacířskou myšlenkou, že normální člověk by přece nevstával po šesté, kdyby si chtěl město pořádně užít.
Jeli jsme tentokrát přes Grazt, protože Verča pořebovala odvézt k Páťovi, který je na Erasmu tam. Kousek před městem jsme si dali Wienerschnitzel a rozhodli jsme se, že naučíme lidi dobře jíst, protože jsme se slzou v oku sledovali to výborné jídlo, které je všude jinde tak běžné, a nikoho by nenapadlo prodávat něco takového, co se prodává v ČR.
Do Brna jsme dorazili minutku před půl sedmou, ale svůj autobus jsem už nikde neviděla. Byli jsme na jiném nádraží. Lehce jsem se vztekla, ale po chvíli hledání taťka nakonec usoudil, že vlak bude asi lepší. Ale pak jsem se dostala do jednoho žlutého autobusu, Jitka si všimla nástupního místa Student Agency, které jsem měla téměř před očima, jenom jsem ho nedokázala najít. Zdárně jsem dorazila do Prahy a okamžitě po přistání jsem začala doplňovat manu. Ale to už do žádného cestopisu nepatří...:-)