Seminář FÚUK und so...

Po roce jsem se opět vypravila na Seminář Fyzikálního ústavu UK, jelikož ten minulý mě naprosto uchvátil. Tentokrát nás autobus odvezl do Jiřetína pod Jedlovou, rekreační vísky v Lužických horách.

Přijeli jsme, ubytovali se, nechali se nakrmit, a tak mohl začít maraton všeobecného fyzikálního vzdělávání a stmelování kolektivu. Přednášky byly opravdu zajímavé, nejen o biofyzice a polovodičových materiálech, ale dozvěděli jsme se i spoustu věcí o jaderných elektrárnách, kosmickém záření, výzkumném centru Pierra Augera v Argentině a jiných. Mohla bych sice popsat nejednu stránku o každém přednáškovém dni, ale neudělám to, kdo chce, ten si mě najde. Druhou možností je věřit mi jen tak, že fyzika je naprosto krásná a kouzelná.

Když jsem poslouchala přednášky a přemýšlela jsem, nakreslila jsem několik stromů a připadalo mi líto, že by se měly válet někde v mém chaosu, rozhodla jsem se je tedy vyfotit a udělat takovou malou výstavku. Vzpomněla jsem si, jak mě kdysi mamka z nějakého důvodu vzala k psycholožce, která mi řekla, ať nakreslím strom. Musela jsem se usmát při představě, jak by se asi tvářila, kdybych jí tehdy ve svých deseti letech nakreslila něco podobného.

Zajímalo by mě, do jaké míry někdo rozvíjel ten fantasy nápad, že cokoliv nakreslím, se někde zhmotní. Pokud na tom něco je, můžu mít alespoň lehké spaní, že jsem své stromy nakreslila tak krásné. Kreslit stromy s ořezanými větvemi mi připadá nevhodné a kruté a je mi z toho skoro špatně. Nějak mi to nejde z ruky, asi jako používání fontu Times New Roman...

Po středeční večeři jsme se vydali na Tolštejn, nedalekou zříceninu, kde jsme se veselili za fakultní peníze. Vzala jsem tam kytaru a s Vaškem Profantem a Kubou jsme hráli, ostatní zpívali, bylo to moc příjemné a kouzelné, viděla jsem lidi, kteří pro mě jsou a vždycky byli úžasnými fyziky a vůbec, v úplně jiné situaci. Další důvod, proč bych chtěla zůstat na matfyzu. Nedovedu si představit, že bych se rozhodla pracovat v nějaké korporátní firmě, kde bych se každý den bála, že se objeví někdo chytřejší, efektivnější, kolektivnější, víc public related, dynamičtější a se spoustou dalších sexy, in a korektních vlastností, a mně by zbyly akorát kyvety pro pláč.

Ve čtvrtek jsme šli na výlet, vypravili jsme se na Luž, nejvyšší vrchol Lužických hor. Bylo krásně cestou jsem ani jednou neumřela, jenom mi bylo líto, že jsem si navzala foťák a nemohla jsem si vyfotit krásné okáče a otakárky, kteří všude kolem poletovali. Po večeři jsme se se Šárkou nechaly vyzkoušet z Biologie kvasinek, sedly jsme si s paní docentkou Gáškovou na lavičku na stráni a povídaly jsme si o kvasinkách. Byla nám ale zima a navíc jsme skoro všechno uměly, tak jsme dostaly obě jedničku a šly jsme se zahřát. Příjemnější zkouška už by byla jenom ta, při které bychom tak hrozně nemrzly...

Večer jsme založili požár k posezení a zjistila jsem, že jsem si zapamatovala netriviální množství nových jmen. Nicméně každá sranda někdy končí, a tak jsme se v pátek odpoledne nalodili na palubu autobusu, který nás odvezl zpátky do Prahy...

Příští rok to ovšem bude poněkud hektické, protože mám v úmyslu objevit se na letním termínu státních závěrečných zkoušek. Takže se možná zblázním. Nicméně zbláznit se v krásné přírodě je o něco lepší než přijít o poslední zbytky duševního klidu ve víru velkoměsta. V případě nutnosti mohu utéci do lesů, začít lovit a stát  se neohroženou elfí lovkyní...