Ale zatím jenom ve snu. Dnešní noc byla totiž snově nanejvýš zajímavá. Zdálo se mi, že letím na drakovi. Jmenovala se Safira, byla opeřená a nejdřív mě držela jenom drápy, takže jsem vlastně neletěla na ní, letěly jsme nad nějakým německým městem, kterým protéká Labe, tuším, že to byl Hamburk. Vysoké moderní budovy. Stovky lesklých oken vystupujících z mlhy. Bála jsem se, že narazíme, ale Safira to vždycky na poslední chvíli zvedla. Po chvíli letu jsem ji poprosila, aby mě nechala se projít po zemi. Procházela jsem mezi starými chajdami a skoro jsem po schodech seskočila do Labe, které mělo zvláštní světle modrou barvu. Potom jsem na Safiru zavolala, nasedla jsem už na její záda a letěly jsme dál.
Další sen byl opravdu mimo. Kamarád Pavel Krtek mě pozval na fotbal. Ani nevím, kdo hrál. Byla tam ale taková malá obryně, která se bavila tím, že se zápasem intefrerovala. Šťouchala do hráčů, překreslovala čáry... Pak jednomu z hráčů utrhla hlavu. Bylo to ve chvíli, kdy se měla kopat penalta. Dotyčný se rozeběhl, místo aby však kopnul do míče, kopnul do hlavy svého kamaráda. Moderátor zápasu pak začal amplionem vyzvídat, kdo to udělal. A potom se začal s kamerou ptát lidí, proč přišli. Zeptal se i mě. Sakra. Jsem na obrazovce. Já přece fotbal vůbec ráda nemám! Rychle vymyslet něco vtipného. Podívala jsem se na Krtka a prohlásila jsem, že na fotbal chodím hledat mladé muže, které pak svedu, vezmu si je a zabiju. On se na mě udiveně podíval a zeptal se, jestli to všechno dělám najednou, načež jsem mu odpověděla, že postupně. Game over.
Potom jsem se ocitla v jednom oprýskaném pražském baráku, kde se konalo speciální biofyzikální praktikum. Byla tam taková starší paní, všechno tam bylo zašlé, staré a špinavé. Kladla nám na srdce, že veškeré věci, i ty plastové, chce zpátky, že si je umyje. Koukala jsem na úzkou šroubovací plastovou lahvičku. Takhle špinavý a zašlý snad nebyl ani jediný z mých hrnků... Zjistila jsem, že mám jednu z nich v batohu, tak jsem se rozhodla, že jí ten poklad vrátím. Opravovala zrovna testy ostatních. Všichni měli kolem jednoho bodu, jen Adéla Vodáková 4,7. To jí musím říct, určitě jí to potěší.
Poslední sen se odehrával v Žamberku. Ani moc nevím, o co šlo, jenom si pamatuju, že jsem najednou zjistila, že je skoro šest hodin večer a že jsem už měla být dávno v Praze. Letěla jsem dolů po schodech, jak jinak než po deseti najednou, jak je mým dobrým zvykem ve snu pokaždé, když potkám schody. Prostě chodit ve snu po schodech normálně je ztráta času. Zapnula jsem počítač a... Ona je to mikrovlnka! Co dělá mikrovlnka v obýváku? Vrátila jsem se do kuchyně. Zeptala jsem se taťky, kdy jede do Hradce. Prý teď. Babička v přenádherných svatebních šatech. Opravdu krásných. Budeš se vdávat, babi? Ne, proč?
deviantart.com