Na vlnách Sázavy und so...

Rok se s rokem sešel a vypravili jsme se opět na vodu. Tentokrát jsme se vydali na Sázavu, a to v téměř tradičním složení s malými obměnami - Béďa se Soňou, Maruška s Leošem, já s Tomem a Krtek tentokrát přivedl Staňu, svou slovenskou spolužačku z jaderky. Osedlali jsme oře ČD a vyrazili jsme vstříc jezům a peřejím.

Den první

S Tomem jsme vyrazili z Prahy do Kolína, kde jsme se podle Krtkových instrukcí snažili najít Staňu. Naštěstí jsme se všichni včas setkali a vyrazili směrem na Stvořidla. Nepodařilo se nám vystoupit, ne že bychom byli opilí, ale průvodčí na nás zřejmě zapomněla. Takže jsme si z toho chvíli dělali srandu, načež nám slíbila, že nás při zpáteční cestě naberou a tu jednu zastávku nás svezou.

Den druhý

Poté, co jsme obdrželi lodě, které měly hodinové zpoždění, jsme je naložili a vyrazili jsme na vlny. Byla jsem na háčku a ani jsem si nemusela moc zvykat na pádlo v ruce, ani mě tentokrát nepřekvapilo, jak je kanoe méně stabilní než naše kolejní židle Student. Tempo jsme udržovali pohodové, pro někoho až moc, ale do kempu Horka jsme dorazili včas, ubytovali jsme se v kempu a vrhli jsme se na sprchy, protože jsme správně odhadli, že příležitost osprchovat se zadarmo teplou vodou hned tak mít nebudeme. Navečer jsme si dali pivo/svařák/Kofolu a bylo nám krásně. Po 27 km na řece mi tento druh relaxace přišel náramně vhod.

Den třetí

Vystřídali jsme se s Tomem na lodi, tentokrát jsem kormidlovala já a Tom byl na háčku a dělal motor, což bylo opravdu poznat - když se do toho opřel, byli jsme hned první. Ale zvládla jsem loďku ukormidlovat a zjistila jsem, že tvrzení, kterak je bezpodmínečně nutné, aby byl kormidelník super silný, je sprostá lež. Měla jsem sice pár slabších kormidlovacích chvilek, ale to bylo jenom tím, že jsem zabrala ve špatnou chvíli. Jinak jsem celkem v pohodě dokázala loďku uřídit, jak jsem později zjistila, lze ji ukormidlovat i bez pádlování, a to i když háček jako Tom jede na plný výkon. Prostě fyzika, odhad a zkušenosti jsou víc než hrubá síla. :-)

Zastavili jsme v kempu U Kouzelníka. Tábořiště bylo docela hustě obydlené, ale nijak nám to nevadilo, protože jakmile jsme postavili stany a převlékli se do suchého oblečení, začalo pršet a dlouho nepřestalo. S Tomem jsme se ani nepodívali do místního pivovaru Kácov, neb nás déšť dostatečně odradil. Jenom jsme využili chvilku bez deště, vzali si z barelu spacák a znovu zalezli do přístřeší.

Den čtvrtý

Další den byl poněkud zatažený, i tak jsme ale vyrazili, jeli jsme dál po proudu a cestou jsme potkali jakousi rodinku, která si vyrazila na Sázavu. Evidentně kanoe viděli maximálně z vlaku, pokud vůbec, patrně neměli ponětí o tom, kdo má na starosti kterou složku plavby, a pádla drželi velice vtipným způsobem. Tatík mluvil velice moravsky, čímž mi připomněl český dabing krále Jelimána z filmu Madagaskar. Nejdřív jsme se chvíli bavili, ale potom se nám jich zželelo a ukázali jsme jim alespoň základy, aby někam dojeli.

Nevím, jestli si z naší rychlolekce něco odnesli, nicméně jsme je potom potkali o několik kilometrů dál, když vraceli lodě. Přežili.

V kempu Bayerka jsme postavili stany opět těsně před deštěm a skryli se v místní kempové hospůdce. Dala jsem si palačinky a Tom si udělal radost řízkem a spokojeně jsme si užívali, vysprchovaní a najedení. Potkali jsme jednu vtipnou osobu - takového Rómea, který tvrdil, že mu je dvacet, ale vypadal na třináct a lámal do sebe jedno pivo za druhým, patrně aby oslnil tamější servírky. Neúspěšně. Kde jenom mohl udělat chybu? Potom si přisedl k nám a začal nám vyprávět, jak za večer vypil jedenáct piv a jak by takových šest ještě zvládnul. Borec. Jednou bych chtěla být stejně dobrá jako on. To by mě potom všichni uctívali a milovali!

Servírku Rómeo nesbalil a my jsme se vydali do stanů...

Den pátý

Probudili jsme se do krásného slunečného rána, rozložili mokré svršky i spodky a odebrali jsme se do hospůdky, abychom servírku poprosili o trochu horké vody na kuskus a kafe. Co se nestalo - když jsme snídali, potkali jsme opět pivního Rómea, zase se s námi dal do řeči. Ne že by mě interakce s ostatními humanoidy nějak obtěžovaly, ale tenhle byl extrémně nudný, primitivní, a když uvěřil Staně, že jsme všichni Slováci, vycítila jsem svou příležistost a začala probouzet kreativitu. Prostě a jednoduše jsem zkoušela, kam až můžu zajít. Leoš se velice rád přidal, takže pak Rómeo valil oči, když jsme mu vykládali, že máme projeté všechny řeky v Rumunsku i na Slovensku, že na lodích jenom chlastáme, že za den vypijeme tak dvě lahve vodky denně, že jsme přijeli ze Slovenska se skupinou hippies červenou malovanou dodávkou, že na další den máme několik lahví Kapitána Morgana a že pokud chce balit ženský, musí toho vypít mnohem víc než včera. A ještě spoustu dalších věcí. Říkala jsem si, že tohle mi přece uvěřit nemůže, ale když jsme přišli s nějakou další kravinou, pořád jenom obdivně kroutil očima. Zajímavé...

Plavba byla opět příjemná, provázely nás motýlice, vážky a kachny, Krtkovy vtipy a rozverné písně. Prostě krása. Večer jsme v kempu U Kavalíra rozdělali oheň, Béďa vytáhnul kytaru, Tom víno a bylo nám dobře. Viděli jsme dokonce dvě ondatry, přišly něco chroupat a kdybychom se hodně snažili, snad bychom je i chytili. Na chvíli nás vyhnala přeháňka, šla jsem tedy s Maruškou a Soňou do umýváren, a když jsem se vrátila k ohni, byl tam jen Tom, Leoš a Krtek, sedla jsem si k nim a povídali jsme. Potom se k nám přidal i správce kempu, přinesl jointa, tak jsme vzbudili Krtka, který mezitím usnul, aby se o něj měl s kým podělit. Povídali jsme o všem možném, tedy já jsem hlavně poslouchala, kolem ohniště se nesla příjemná vůně magie zeleného listoví a vůbec to byl zajímavý večer. Správce kempu byl vystudovaný pivař, zajímal se o hledání pokladů s detektorem kovů a přežívání na přírodno a něčím mi připomínal Ivu laborantku. Kolem třetí hodiny ranní jsem začala být opravdu ospalá, tak jsem ostatním popřála dobrou noc a ti se zvedli a šli spát taky. Doufám, že jsem tam nepůsobila jako nějaký element včasného chrupkání...

Den šestý

Soňa nás ráno probudila v osm. Fuj. Nikdy více. Po pěti hodinách spánku to není nic příjemného. Vstali jsme a po obvyklém ranním balení jsme se rozloučili se správcem a vyrazili na cestu. S Tomem nám jde dohromady dobře kromě jiného i plavba na kanoi, zase jsme se necvakli a dorazili jsme zdárně do kempu Kormorán. Neodolali jsme lákavé nabídce a dali jsme si vepřový steak, hranolky a pivo, až jsem se téměř nemohla hnout. Byl to celkem příjemný kemp, večer jsme hráli a zpívali, ale potom na nás dolehl spánkový deficit a odebrali jsme se do stanu. V noci jsem se probudila a musela jsem dlouze zkoumat, jestli jsem na lodi, nebo na pevné zemi. Byla jsem na pevné zemi, i když se se mnou v polospánku houpala.

Den sedmý

Ráno se k nám připojil Honza Auerswald, který s námi už jednou jel, nafouknul svou Pálavu a vskutku akčně vyrazil na vodu.

Velice pohodově jsme dorazili do Týnce nad Sázavou, kde jsme si udělali ohýnek, postavili stany a ještě jsme se stihli vykoupat v řece. Když jsme přijížděli, Tom našel balení šesti 1,5 litrových ledových čajů, které byly poživatelné, dokonce moc dobré! Při stavění stanu jsem našla malý gumicuk, který jsem si chtěla už slouhou dobu pořídit, takže jsem jej radostně uložila do své vodácké tašky. Potom nám ještě ostatní vodáci dali špekáčky, které nestihli sníst, opekli jsme si je, dojídali také svoje poslední zásoby a Béďa vytáhnul kytaru.

Den osmý

Ráno nás čekalo nemilé překvapení - jeden ze sousedních labradorů nám sežral téměř celý salám, sýr Gyros a kousnul do okurky, jakmile ale zjistil, že je to zelenina, tak ji nechal. Docela by mě zajímalo, jak dlouho mu to trvalo...

Cesta byla zajímavá, z Týnce do Pikovic je totiž docela peřejovitá trasa a téměř žádný olej, takže jsme si zablbli. Béďa se Soňou a S Honzou nám uprchli hned na začátku, nemohli jsme je za celý den dohnat, tak jsme jeli tak, abychom se už dál netrhalo a aby bylo veselo a příjemně. Na posledních třech kilometrech mě Tom pustil na kormidlo, protože jsem se na peřejky moc těšila, ale zrovna poslední den vyšlo kormidlování na něj. Za to musí dostat čokoládu! :-)

A tak končí naše komédie, v Pikovicích se odevzdávají lodě a dobro žije. Vám paní se slza v oku blyští, že chodí to tak pouze na jevišti. V životě pak opačně to bývá - dobrák se cvakne, suchá je duše křivá...