Definice štěstí und so...

Filosofická nálada a chvíle, kdy se mohu schovat v temném koutě čajovny, dělá svoje. Zamyslela jsem se nad jednou starou otázkou. Štěstí. Co to vlastně znamená? Je to něco uchopitelného, co se s miliardami let zrodilo v přírodě, nebo je to snad imaginární přízrak, který si lidstvo vymyslelo, aby dalo smysl své existenci? A jak prožívají onen pocit zvířata, stvoření, kterým staletí lidské filosofie povětšinou upřela nárok na přemýšlení? Kdy se člověk cítí šťastný? Prostým pozorováním by se dalo říci, že bytost je šťastná v okamžiku, kdy po ničem dalším už netouží. Pokud by však toto tvrzení bylo pravdivé, znamenalo by nutně štěstí absenci veškerých snů a nadějí. A moje mysl se bouří. Moje mysl se nechce vzdát snů o světech nepoznaných, kouzel a tajemných sil, které by mohly být skryté v nejtemnějších koutech světa. Uvrhlo by ji to do nečinnosti a netečné lenosti, která by nutně vedla k její smrti, ergo k neštěstí. Jak bych mohla být šťastná, kdybych jenom němě přihlížela úpadku toho, co je mi nejdražší? Znamená to tedy, že moje mysl nechce být šťastná a tento stav odmítá? Nemyslím si. Definici štěstí je tedy nutné přehodnotit.

Z hlediska biochemického je onen pocit kombinací nepatrných molekul navázaných na ty správné receptory. Jejich produkce je prokazatelně ovlivněná vnějšími a vnitřními podněty. Mysl si dokáže vnější jevy asociovat s vnitřními pocity a ty mohou být potom vyvolány i pouhou myšlenkou, štěstí by potom mělo být pouze stavem mysli, která může být naprogramována, třeba i sama sebou. Oscar Wilde ve svém románu Obraz Doriana Graye řekl, že dobrý člověk nemusí být vždy šťastný, ale šťastný člověk je vždy dobrý. Něco na tom bude, i když zde zase narážím na vágní a nepřesnou definici pojmu dobro. Osobně živou bytost považuji za dobrou, pokud svým jednáním úmyslně nezpůsobuje utrpení ostatním bytostem, pokud to není nutné. A opět si nechávám otevřená zadní vrátka v podobě právnické kličky "pokud to není nutné". Nicméně tato definice zase degraduje štěstí na pouhou materialistickou záležitost. A je to špatně? Tisíce let pod nadvládou náboženství z materialismu učinilo téměř sprostý pojem, modlu, ke které se obracejí ti, kteří nepoznali onu vyšší pravdu, která vede k naplnění. Hédonistické myšlenky byly ocejchovány jako nízké a sprosté, jako jednoduchá zábava. A ženou člověka k myšlence, že pouhé pomyšlení na vlastní štěstí získané tímto způsobem je bezbožné, nízké a sobecké, ergo špatné. Jenže jak dobrá je filosofie, která živému tvoru upře právo na štěstí získané tím "špatným" způsobem a nutí jej hledat štěstí ve vyšších sférách, které mohou a nemusí existovat?

Babička s dědou a s tetou, svatá trojice mého dětství, podle nichž jsem jednou pojmenovala jednu rodinu pískacích hraček, mi říkali, že dokážu cokoliv. Uvěřila jsem tomu a v tu chvíli jsem si neuvědomovala, jak je to povznášející a vzácný pocit.

Teprve až když jsem padla do temnoty a přestala jsem tomu věřit, poznala jsem neštěstí v jeho černé realitě. Ke štěstí je tedy nutně třeba i jistá dávka neštěstí. Nebýt vlka samotáře s šedýma očima, nechala bych zemřít svou mysl v šedivé bezútěšnosti reality.

Moje štěstí cestuje v neznámých světech. Pluje vesmírem a hledá věci, které nikdo na zemi potkat nemůže. Moje štěstí hraje na kytaru a poslouchá má vyprávění o dobrodružstvích, která se neodehrávají v ulicích šedivých měst. Popíjí se mnou za dlouhých zimních večerů. Křídla mého štěstí rostou pod rukama zemědělců a povznáší mysl, která je pak lehčí a odvážnější ve svých dobrodružstvích. Moje štěstí létá do výšky a vrací se, pokaždé s nepatrným úlomkem duhových barev, které ulpívají na mé pozemské existenci. Nemá okovy a těžké nohy. Moje svobodná mysl a moje štěstí jsou jednou bytostí a je něčím, co budu chránit s taseným mečem, ať už to znamená cokoliv. Nechť jsou tyto řádky pro tento okamžik mou alespoň trochu ucelenou představou prchavého pojmu, o kterém se vedou hodinové debaty nad sklenkou vína...