Dreamshards und so...

Kde jsou mystické mlhy v ulicích, které halí domy a dodávají podzimu tajemný ráz? A kde je vichr, který zdvihá suché listí, které potom s tichým šepotem padá na promrzlou zem? Možná poslouchám moc severské hudby, ale idea obskurně vyhlížejícího podzimu, z kterého na každého běžného člověka padne splín a tíseň a já si jej užívám po svém, se mi moc zamlouvá a takové špinavé cosi mě opravdu neuspokojuje.

Vážně, tenhle výběh je až příliš malý. Aspoň že mě mám svou vnitřní klec, která je o něco volnější. Když už jsem poctěna příchodem nějakého snu, v posledních dnech opravdu stojí za to. O několik nocí dřív jsem se rozhodla, že dojdu pěšky do Krkonoš. Jen tak, bez ničeho, bez batohu, v tričku a plátěných kalhotech. Došla jsem až do Rtyně v Podkrkonoší, kde jsem sáhla do kapsy a objevila tyčinku s vatou do uší. No není to krása? A před sebou jsem viděla namodralé hory, už jenom pár kroků, každou chvílí jsem tam musela dorazit. Pak jsem potkala Leoše s Krtkem v nějaké restauraci na zahrádce. V tu chvíli jsem si uvědomila, že mám vlastně trochu hlad, nicméně kluci mě v tom nenechali - na jejich stole stála PET lahev s vodou, v které se vznášelo několik mrkví. Pozvání, které nešlo odmítnout. Ale nevím, jestli jsem nakonec do Krkonoš došla, nebo ne. Z restaurace to ještě nějaký kousek bylo.

deviantart.com

Včera v noci jsem ve snu byla... Ehm. Jmenoval jsem se Daniel a měl jsem dámskou společnost. A to je asi tak všechno, co se k tomu dá říct, aniž bych ohrožovala mravní výchovu svých drahých čtenářů. Nicméně to bylo více než příjemné. Zajímalo by mě, co by mi k tomu řekl Freud nebo podobný odborník...

Snažím se zachytit dnešní střípky snů. Klub sebevrahů, jehož jsem byla členem? Možná. Vybírala jsem si pro tu příležitost vhodné kalhotky, pak jsem ulehla do postele ke svému drahému. Ale nebyla to opravdová sebevražda. Tak nějak tuším, že jsem onen rituál podstoupila už několikrát a nebyla jsem sama. Mám matný pocit, že v něm nějak figurovalo jisté množství krve. Chybějící vzpomínky mě mrzí, zrovna tenhle sen bych si ráda zapamatovala. Pak už si jenom vzpomínám na nějakou restauraci, kde se mnou obsluha komunikovala německy. Warum?

Mám málo času. Chtěla bych napsat diplomku, knížku, Tenn enomentielva totiž leží už delší dobu u ledu, stejně jako mé zápisky z DnD. Nápady na povídky se množí, začala jsem chodit na kendó, na které přestat chodit nemůžu už jenom proto, že by to bylo velké vítězství mého líného alterega nad zodpovědnou a cílevědomou mnou. Chci nakreslit ještě alespoň devět obrázků do mé knížky. Přečíst tak tisíc knih. A chci taky všechno ostatní. A aby den měl třicet hodin. Nebo abych měla Hermionin obraceč času...

Pravděpodobně se budu muset smířit s nedosažitelností posledních dvou bodů. Ale ten zbytek... To mi přece musí projít. Včera přijel Kuba, člověk, kterého jsme s Tomem úplnou náhodou potkali kdesi v Benešově ve vlaku, a podařilo se mi iniciovat velice příjemnou schodovici/chodbovici. Po dlouhé době jsem zase vytáhla kytaru, další z věcí, které bych chtěla stíhat, koupila jsem Chardonnay a vydali jsme se na schody. Kolej mi bude jednou opravdu chybět.

A zakázala bych vstávání před půl osmou ráno. Škodí to zdravému spánku!