Le Noël chez Ereandil... , part 1

Est vraiment plaisant. Opravdu. Na chvíli jsem si dovolila odložit všemožné školní povinnosti a rozhodla jsem se trochu si užít vánoční pohodu.

Akorát mám podezření, že existuje fyzikální zákon popisující agregaci příjemných věcí, zajímavých zážitků, příjemných lidí, dobrých nápadů etc. Vážně. Všimli jste si někdy, že jsou týdny, měsíce, roky, kdy na něco čekáte, a ono to nepřichází? A potom přijde asi tak deset různých pozvání? Čtyřicet dva nápadů, co kreslit a psát?

Hned v pondělí jsme se s několika kamarády sešli v kolejní klubovně, kde byla sice hrozná zima, že nám při hraní na kytaru mrzly prsty, ale jinak to bylo moc příjemné. Potkala jsem se po dlouhé době s kamarády, z nichž některé jsem viděla naposledy na loňské Tmou. Vlastně jsem tenhle týden potkala celý svůj tehdejší tým. A Martin Golan nám zahrál úžasnou písničku o trávení holubů.

Poté, co jsem v úterý identifikovala a roztřídila všechny věci z balíku od kendó Santy pro kendisty, jsem se šla podívat na besídku fyzikálního ústavu, kterou jsem si nemohla nechat ujít. Jako už tradičně byla v ateliéru FÚUK. Když jsem přišla, zábava byla v plném proudu, i když jsem měla jenom drobné zpoždění. Potkala jsem několik neznámých lidí a když se někdo zmínil o tom, že bychom si mohli zahrát nějakou seznamovací hru, nenapadlo mě nic lepšího, než plácnout první věc, která mě napadla - každý řekne své jméno a svou oblíbenou aminokyselinu. Ostatní se toho nadšeně chytli a začali si zabírat aminokyseliny, tak jsem se rychle přihlásila k tryptofanu, aby mi ho nikdo nesebral. Kde jinde než na matfyzu by mi něco takového prošlo?

Jak večer pokračoval, vína ubývalo a my jsme se bavili. Pamatuju si, že jsem diskutovala s jedním vyučujícím, bylo to filosofické a opravdu zajímavé téma a ohromně jsme se shodli. Ale kdybych si jenom pamatovala, co přesně jsme řešili...

"Ty naozaj v nič neveríš?" opýtala sa ma Evka při diskusi o náboženství. Ani nevím, jak jsme se k tomu dostali. Jsem si vědoma toho, že s lidmi, které zase tak dobře neznám, bych se o náboženství nebo dokonce politice neměla bavit, ale tohle asi nějak tak samo vzniklo. Musí to být zvláštní v něco věřit. Nedovedu si to moc představit. Jak to vůbec vypadá? Je to protipól iracionálních strachů se vším všudy?

Po jedenácté jsem se rozloučila s ostatními a s Ivou, která píše dizertaci o bakteriích a kvasinkách, jsme se vydaly na metro. Těším se na seminář, i když to asi bude v době, kdy budu vyšilovat kvůli státnicím.

Ve středu jsem se vydala poslední předvánoční trénink kendó, kde se konal vánoční turnaj. A rozdávali dárky od Ježíška v kooperaci s kalifornským Santou. Potěšilo mě, že jsem nic nezkazila a neudělala jsem si ve čtyřiceti pěti kilech vybavení chaos. Takže jsem se konečně mohla obléknout přijatelně. Soutěžila jsem v kirikaeši, což je jedno evidentně ohromně důležité cvičení, a skončila jsem druhá, za což jsem dostala diplom (jó, diplom jsem dostala naposledy na promoci!) a tenugi.

Jak se mi to povedlo, netuším, neboť toho rána mě zrovna dohnala příroda a musela jsem se sjet ohromnou dávkou Paralenu. Takové hezké přímočaré vysvětlení by bylo, že jsem prostě geniální. :-) Ještě jsme se podívali s Tomem na ne tak úplně komedii 50/50 a upadla jsem do hlubokého spánku.

Dalšího dne jsem chtěla jít do školy a zjistila jsem, že se mi Ježíšek vloupal do tašky na notebook a naježil mi tam sešit na kreslení. Děkuji Ježíškovi převelice, myslím, že takhle můžu strávit kreslením a uměleckým tvořením spoustu času, což mě nesmírně těší.

Odpoledne jsem měla poslední letošní hodinu kytary, Kubovi a Aničce jsem přinesla bonbóny a tabulatury, aby se náhodou přes prázdniny nenudili. A vypravila jsem se do čajovny Peklo nebe ráj, kde jsem se chtěla potkat ještě s dalšími matfyzáckými kamarády. Byla mezi námi dokonce i jedna ekonomka, tak doufám, že jsme ji naší matfyzáckou debatou příliš nezděsili. Ale nešlo to jinak, museli jsme vyřešit několik důležitých věcí. Pak jsme vymýšleli zábavné apokalypsy, mimo jiné jsme s nimi spojili připravovaný film Avatar 2: Pandora vrací úder, kdy se s oblohy snesou Navi na ikranech. Vlasta mi doporučil film Iron sky, což je naprosto úžasná blbost o nacistech z obrácené strany Měsíce.

Onoho apokalyptického rána jsem se probudila v šest hodin. Zdálo se mi zrovna o tom, že jsem z jiné planety, dýchám dusík a ke svému životu potřebuju argon, zrovna jsem se začínala zamýšlet nad tím, jak funguju na molekulární úrovni, když v tom začal nějaký dement před kolejí troubit. To ranní probuzení bych ještě nějak skousla, stejně jsem chtěla vstát v sedm, ale ten sen mě opravdu zamrzel.

Šla jsem tedy na francouzštinu, která, ač měla odpadnout, se přece jenom konala. Jean-Jacques usoudil, že by někdo mohl být zmaten a přece jenom přijít. A nespletl se. Udělal nám všem (třem) hned zrána svařák, donesl cukroví, podívali jsme se na VendéeGlobe a povídali jsme o cestě kolem světa.

Nicméně jsem celý den měla takovou filosofickou náladu. Konec světa. Taková blbost. Změny k dobru a všeobecné lásce. Ještě větší blbost. Sice pár lidí se možná zaraduje, jak je svět krásný, chvíli budou chránit lesy, třídit odpad a pouštět babičky v metru sednout, někomu to možná i vydrží, ale opravdu k tomu, aby si lidi uvědomili, že jsou vlastně rádi, potřebují takovou manipulaci? Takovou sprostou manipulaci jenom k tomu, aby se chvíli chovali slušně? Dobře nám jim tak. Můj mozek funguje spolehlivě a jeho centrum nerozumu je pečlivě střeženo hradbou, na které hlídkují mí věrní lučištníci.

Ale pak jsem se vypravila do Miyabi, japonské restaurace, kde jsme popili něco vína a čaje, povídali jsme a bylo nám dobře. Potom jsme se vypravili do klubu jménem Legenda, kde jsme pokračovali v loučení se s rokem. Dokonce jsem byla i vyzvána k tanci, což bylo docela... Ehm, pro mě dosti netradiční, neboť jsem ještě na hudbu, kterou nedokážu pojmenovat, netancovala, tak jsem dělala to, co dělám vždycky, když jsem ztracená ve společenském protokolu - usmívala jsem se a snažila se napodobit ostatní účastníky chumlu. Ale bylo to fajné.

Ani nevím, kdy jsem se vrátila, mohlo být docela pozdě, prošla jsem se po mostě a soudě dle úrovně vyspalosti jsem spala takových pět hodin. Před chvílí chumelilo, a jak se mi po sněhu zastesklo! Možná to v Hradci bude lepší.