Až příliš blízké setkání třetího druhu

Dnes v časných ranních minutách potkala jsem primitivy. Šla jsem nočním Hradcem nesouc si své věrné zbraně, když vtom jsem za sebou zaznamenala rozhovor vskutku nezvyklý. Většina sdělení by se dala shrnout chemickým schématem -[-vole-]-, avšak ta ostatní slova tomu dodávala ještě nechutnější ráz. Lehce podnapilí mladíci se vyjadřovali o jakési slečně velice nevybíravými slovy. A aby toho nebylo málo, svá tvrzení generalizovali a prohlásili, že ženy si některým svým oblečením říkají o nepříliš něžná sblížení v parcích a že si to zaslouží. Protože samozřejmě ovládnout své tělo je nadlidský úkon. Říkala jsem si, že pánové by asi potřebovali jednu, dvě, tři rány bokkenem do hlavy, aby se jim rozsvítilo, ale pak jsem si řekla, že mi to za to nestojí a že se nebudu snižovat na jejich úroveň.

Nicméně mě to přivedlo na myšlenku, že jestli je tohle běžný úkaz ve většinové populaci, je planeta Země odsouzena k záhubě. Jak se dá vůbec vysvětlit krása a dokonalost přírody tvorovi, který by byl schopen se ke mně přiblížit víc, než bych chtěla, jen proto, že si vezmu o několik centimetrů kratší sukni? Jak se dá takovému individuu vysvětlit, že rostliny, houby a zvířata mají duši a nejsou to jen shluky proteinů? Kdyby si někdo takový zkusil, jaké je to být rostlinou, která v horku pralesa dává růst svým semenům, aby je pak vyvrhla do světa jenom proto, aby se ze tmy vyhrnuli trpasličí lidi, kteří je bez úcty a rozmyslu pošlapou a snědí, pochopil by vůbec?