Banalita a jiné deprese všedního dne

Větu "Najdi si práci." slýchám teď až nepříjemně často. A vůbec z ní nemám radost. Den za dnem se krátí moje studium na matfyzu. I když není vůbec snadné, přece jen mi poskytuje dostatek svobody a pocitu výjimečnosti. Dokud ještě nejsem pravidelný plátce daně z příjmu, můžu si připadat, že unikám každodenní rutině a stereotypu.

Možná že se moc vžívám do hlavní hrdinky jedné z mých povídek, na které teď znovu pracuji. Anebo se ona vžívá do mě?

Proč se musím střetávat s realitou? Proč musím potkávat náhodné lidi, kteří se dívají na druhou stranu, když někdo potřebuje pomoct? Já pomáhám už jenom proto, aby civilisti viděli, že mám jinou životní filosofii.

Bojím se, že až si najdu práci, pomalu v ní utopím část sebe a už se nikdy nenajdu. Když neskončím na matfyzu nebo na jiném soulfriendly místě, budu denně trávit osm hodin na místě, které ze mě nenápadně udělá další položku státního rozpočtu? A co za to? Plat, který budu moct utratit za jídlo, které si zase až tak neužívám, za oblečení, které za to nestojí, za hypotéku, protože jinde než v Praze stejně asi žít nemůžu?

Co s civilizací? Slýchám o škodlivosti drog. Slýchám o tom, jak je špatná závislost na chemických látkách. Co ale závislost na civilizaci? Kdo mě zbaví závislosti na lidstvu, které se postupně tráví zevnitř?

Rádoby oduševnělá banalita tupě narážející do pavučiny duše.

Sluníčkoví ilumináti snažící se nalézt smysl života v bahnitém rybníku plném leklých ryb, jejichž vyhřezávající vnitřnosti nadšeně pojídají. Nepletou si hvězdné nebe s odrazem na vodní hladině? Nemám jim to za zlé. Snaží se přežít. Bohužel byli obdařeni rozumem, a tak jim k tomu nestačí běžná konzumní moudrost.

Ne, opravdu jsem střízlivá. Bohužel.

Kterak nalézti štěstí v televizní znělce a předvolebním spotu?

Smysl života proklouzávající mezi prsty zašpiněnými bahnem banalit.

Jó, to jsem vždycky chtěla. Jen houšť!

Chtěla bych cestovat. Jak jsem vložila do úst mé milé Ereandil, nechala bych se najmout na nějaký zaoceánský parník, pak bych pěšky šla do Amazonie za indiány, kde bychom pak vyčkávali, až se lidstvo samo zničí. Anebo bych se stala potulným lovcem, každý den bych usínala pod jinou oblohou, nehrála si na společensky přijatelné sluníčkově optimistické individuum a užívala si vítr ve vlasech.

Zpátky na zem. I když čím víc se snažím o jakési uzemnění, tím depresivnějšími se mé myšlenky stávají.

Snění se trestá přinejmenším nepochopením.

Za čtyři roky ztratím označení studenta. Budu se muset zapojit do výroby všeobecného blaha. Jaj. Všechno, co jsem si kdy přála. Budu vesele vydělávat. Jen ať je to na matfyzu! Jiná místa pro mě jaksi nemají smysl.

A pravděpodobně zplodím i nějakého toho potomka, kterého čeká stejně bezútěšný osud jako mě. Anebo se ze něj stane civilista a buse mít úplně jiné problémy. Kdo s kým spí? Kdo zrovna krade ze státního rozpočtu? Jaké jsou ceny ztuženého rostlinného tuku?

Při troše štěstí se mi podaří každý rok na pár týdnů zmizet. Občas si dopřát výlet. Zestárnu a zemřu. Má to smysl? Má tohle aspoň nějaký smysl? Neměla bych se raději rovnou sebrat a jít za indiány?