Sayonara | Gekoni, ještěři a Uršula - 18. 8. 2013

Na kytarovém táboře se mi zdálo spoustu snů, tak jsem se rozhodla některé z nich zpracovat a ve formě krátkých surrealistických příběhů zveřejnit. Všechny detaily sice nepochází z onoho snu, ale základní příběh ano.

Uršula se přikrčila. Sevřela otěže a zrychlila. Alrik, její ještěr, se obratně vyhýbal kořenům a letěl lesem jako vítr. Šedavý opar halil vše kolem. Milosrdně zakrýval to, co ze světa zbývalo. A nezbyl nikdo, kdo by si pamatoval děsivou katastrofu, která vypálila do tváře světa temnou jizvu.

Náhle zaslechla šramot. Alrik sebou prudce trhnul a schoval se za skálu. Instinkty zvítězily nad jeho poslušností. Nevšímal si větví, které Uršule rozdíraly tváře a paže, a splynul s okolím. Jezdec na gekonu. Uršula si oddechla a otřela si zpocené čelo. Zaposlouchala se. Z mlhy k ní doléhalo tiché šramocení, ale neznámý jezdec na gekonu zmizel. Dlouhé hnědé vlasy si znovu svázala do ohonu a pobídla Alrika.

Ještěr se neochotně pohnul. Pohnutkám lidí nikdy nerozuměl. Jenom kdesi v jeho ještěrčím mozku se občas probouzel pocit, který ho nutil uposlechnout, který ho přiměl chránit svou paní. A ta teď chtěla do temného hradu na kopci. Nevěděl proč. Věděl, že dostane najíst a že Uršula ho nenechá zemřít.

Šplhali po kamenité stezce a přibližovali se hradu, který se tyčil nad krajem jako temná připomínka síly gekoních jezdců, tajných agentů, kteří ovládali zbytky šedého světa.

Když dorazili k bráně, Uršula sesedla a naznačila mu, aby na ni počkal. Schoval se a sledoval okolí, provázel svou paní pohledem. V potrhaném oblečku z černé kůže splývala s okolím. Vyšplhala na hradby a opatrně seskočila. Dopadla měkce jako kočka a okamžitě se schovala za sloup. Neměla moc času, ale musela si zachovat chladnou hlavu. Proplížila se kolem gekoní stáje. Zvířata ji ucítila, ale nevěnovala jí žádnou zvláštní pozornost.

Konečně byla v kanceláři pod střechou. Rychle prohledala zásuvky stolu. Měla jenom matnou představu, co hledá. Dokumenty, papíry, snad sešit. Úkol byl jasný – zničit je a nenechat se chytit. Odstranila falešné dno poslední zásuvky a tam našla to, po čem toužila. Nemohla riskovat, že ji chytí, vzala tedy tmavé desky a nepozorovaně zmizela.

Alrik na ni čekal. Zvedl hlavu a zakmital jazykem. Uršula nasedla a vyjeli do mlhy. Vtom ztuhla. Z mlhy se vynořil jezdec na gekonu. Odhadovala své šance v případném souboji, když ji agent pokynutím ruky pozdravil. Mlčky mu odpověděla a jela dál. Milosrdná mlha skryla její bílou tvář, stejně jako celý šedý a mrtvý svět.

Když byla dost daleko od hradu, sesedla a poklekla k potůčku, aby se napila. Voda omývala bílé kosti dávno mrtvých nemluvňat a uhynulých zvířat. Otřásla se a vstala. Z mlhy se vynořilo několik postav, ale ty si jí nevšímaly. Veškerou pozornost věnovaly kostem, s kterými si pohrával ledový potůček.

Nasedla na Alrika a jela dál. Svůj úkol splnila.