Zelená je armáda a v zimě je hlad - 2. 11. 2015

Zdravím po dlouhé době z poněkud jiného dominia, než jsou zápisky mého denního bdělého života. A sice z výsostného teritoria mé fantazie, totiž mých snů. Noc na druhého listopadu byla výjimečně zajímavá, možná proto, že byly dušičky, a možná jen tak. V jednom ze snů jsem byla šestnáctiletý kluk v postapokalyptickém světě, tak jsem se rozhodla si s tím příběhem trochu pohrát. Enjoy!

Daniel seděl na suché mezi a neklidně si okusoval nehty. Už několik dní neměl nic k jídlu a pil jenom vodu z louží. Vítr se opíral do vysušených větví stromů a přinášel s sebou bodavý mráz, který se Danielovi zakusoval do prokřehlého těla. Ani si nepamatoval, že by to kdy bylo jinak, většinu ze šestnácti let svého života strávil na cestách, hledal cesty, po kterých cestovala armáda, jediný zdroj jídla a čisté vody.

Armáda... Zamračil se při pomyšlení na tu bandu namyšlených chlápků v maskáčích, co kolem sebe snesla jenom další zelené mozky. Pomalu vstal a protáhl ztuhlé končetiny. Do pravé nohy se mu pomalu vracel cit a rozlilo se v ní nepříjemné mravenčení. Rozhodl se tomu nevěnovat pozornost a vydal se na cestu. Po několika stech metrů konečně potkal svého společníka.

Saša na něj krátce pohlédl a němým gestem mu naznačil směr, kterým se ubírala armáda. Daniel se zaradoval. Plamínek v jeho duši hladově povyrostl a roztančil se při představě vojenských konzerv.

Armáda se pohybovala pomalu, šetřili palivem a navíc nepotřebovali spěchat. Věděli, že po cestě narazí jenom na několik hladových zoufalců, kteří se rozprchnou, jakmile si jich někdo všimne. Konečně měli vojenskou kolonu na dohled. Sledovali několik vojáků, kteří ji uzavírali, zbraně v rukou se jim zlověstně černaly.

Vtom se jeden z nich pomalu, neskutečně pomalu otočil. Saša na nic nečekal a okamžitě zmizel v lese. Daniel byl však příliš unavený. Navíc nevěděl, proč by měl utíkat, jenom proto, aby armáda nevěděla o jeho existenci. Musí jim přeci být jasné, že v lesích je spousta hladových lidí. Pomalu poklesnul do prachu cesty a nehýbal se.

Vojákovi se však jeho představení nezamlouvalo. Zamířil a Danielovi se do nohy zakousla palčivá kulka. Otevřel oči a opatrně otočil hlavu. Voják, starší důstojník, na něj stále mířil. Najednou už Daniel nebyl unavený, vyskočil a nevnímal ostrou bolest, která mu vystřelovala až k bokům, utíkal lesem, klopýtal mezi pařezy a podle těžkých kroků se snažil odhadnout, kolik metrů ho dělí od smrti.

Letěl asi dva metry vzduchem. Ten zlomek sekundy mu připadal nekonečný. Najednou se však zamotal do křoví a jeho tělo vypovědělo poslušnost. Z posledních sil zvedl hlavu a pohlédl do očí staršího důstojníka, který se k němu skláněl. Čekal, kdy to přijde. Nevěděl, jak se umírá. Nechtěl to vědět.

"Když táhneš za armádou," oddychoval těžce důstojník, "tak tě nikdo nesmí vidět. Jasné?"

Daniel se nezmohl na nic jiného než tiché hlesnutí.

Voják odešel a zbylo po něm jenom několik stop v tmavé hlíně.