A přece řeku nevypil - 25. 11. 2014

Rozhodla jsem se, že se s vámi dnes podělím o jeden ze svých mokrých snů. Máte se na co těšit - já a spousta sympatických mladých mužů.

Freya se krčila pod oknem a sledovala rychle plynoucí řeku. Byla totiž v tu chvíli nahá a po hladině se proháněly kánoe, každá nesla jediného člověka. Nedokázala se od té scény však odtrhnout. Vodu i lodě milovala a v duchu si přehrávala všechny svoje vodácké výpravy.

Na chvíli se zahleděla na vrbičky u břehu. Voda omývala jejich dlouhé splývající větve a unášela drobné světlezelené lístky. Vtom si všimla několika převrácených loděk. Kde se převrátily? Řeka nebyla na tomhle místě nijak zrádná. Rychle se oblékla do dlouhého županu a vyběhla na zahradu. Všimla si, že hladina řeky je vyšší než obvykle a na několika místech se dere do okolních zahrad.

Všechny sousední pozemky byly oplocené, kromě toho, který patřil Freyině rodině. Nevěděla, z jakého důvodu, mohla tak alespoň pozdravit vodáky, kteří zakotvili na břehu. Dověděla se, jak vypadá řeka blíž k prameni a jak se jede. Bylo příjemné si zase popovídat s bratry ve vlnách.

Vtom si všimla bezvládného těla, které se vznášelo na hladině. Od pohledu mladý muž oblečený v županu narážel do plotů okolních pozemků, odrážel se od nich a pokračoval tam, kam ho voda nesla. Až teprve na Freyinu zahradu ho proud rozvodněné řeky mohl bezpečně uložit. Chytila ho za límec a vytáhla ho na mokrou trávu.

"Ten patří k vám?" zeptala se jednoho z vodáků.

Pokrčil rameny. Nikdy ho neviděl. Alespoň nebyl mrtvý...