Úvaha o psaní aneb Papírová symfonie

Papír snese všechno. Alespoň se to tvrdí, nicméně já mám za to, že i papír má svou hrdost, protože koneckonců byl někdy stromem, a i ty fyzicky neexistující elektronické stránky mohou doufat, že se jednou dostanou do křemíkového nebe, kde se stanou virtuálními dřevinami.

Jak se zvyšuje počet napsaných věcí, zákonitě stoupá i množství textů, které svou úrovní děsí nejeden les. Nechápu, co je na českém pravopisu tak složité. Zase tolik pravidel nemá, navíc se na Internetu poflakuje moře příruček, každou blbost je možné vyhledat na nějakém fóru, a přece denně potkávám tak retardované výplody, až někdy pochybuji, že to autor myslel vážně.

Co je těžkého na pochopení rozdílu mezi typem a tipem? Kolik času zabere si zapamatovat, že "ozvi se mi" se opravdu píše s měkkým i a hold není to samé co holt? Je tak namáhavé pochopit, že mě není mně? Zvlášť když už na základní škole se do dětí hučí, že mě je jako tě a mně jako tobě? A když se jako malí přiblble hihňáme větě "Dívky si hrály s tvrdým a chlapci šli potom domů s měkkým.", proč ji pak nedokážeme použít?

Chápu, že někdo může být vybaven diagnózou, ale to není důvod k rezignaci. Jen se prostě musí víc snažit. Taky bych se mohla hloupě vymlouvat, že moje tělo není kompatibilní s přílišným pohybem, ale je příliš krásné na to, abych ho nechala zakrnět. Stejně tak by nikdo neměl nechávat hnít svůj mozek.

Umět psát slušně není problém mozkové kapacity, ale lenosti. Otevřít knížku (případně si nějakou stáhnout) je totiž děsně namáhavé a mnohem jednodušší je zapnout Facebook, napsat nějaký hejt, MucQ nebo výkřik "Já jsem ale tlustá, blbá a hnusná". To je na úrovni retardované třináctky. Lidi, když si myslíte, že jste hnusní, tlustí a blbí, tak je čas na vypnutí Facebooku, na běh či procházku kolem řeky a na otevření nějaké hezké knížky. Sebelítostivé kecy zajímají akorát duševní onanisty s komplexem méněcennosti, kterým dělá moooc dobře pocit, že je na tom někdo ještě hůř.

Tak. Zaryla jsem si do lenochů a teď je čas na něco jiného. Jak tedy psát, když už pravopis ovládáte a nemáte problémy s leností? To není vůbec jednoduchá otázka. Jedna věc jsou obecné zásady, kterými by se autor měl řídit, druhá je jakási "autorská intuice", která nám říká, co zní dobře.

K obecným zásadám patří řada pravidel, která je možné najít na Internetu nebo se o nich můžeme dovědět na různých workshopech. Není třeba vhodné opakovat stále stejná slova a stejný slovosled věty. Neexistuje pouze sloveso říct, lze použít řadu jiných - odvětit, zašeptat, odseknout, zapříst, odpovědět... Když jsem se účastnila jedné literární dílny, lektorka nám doporučila udělat si seznam takových sloves, abychom nemuseli pořád dokola opakovat slovo řekl. A tak dále, blablabla, Google jistě umí použít každý.

Čeština má oproti jiným jazykům výhodu časování sloves - podobně jako ve španělštině se tak můžeme vyhnout používání osobních zájmen a lépe pracovat s důrazem.

Díky skloňování a časování si také můžeme hrát se slovosledem, tak se dá jemně modulovat význam věty a ještě víc si můžeme hrát s psychikou čtenáře.

Další věcí, o které bych se ráda zmínila, je zvuk slov. Nebo ještě lépe - ne přímo zvuk, ale to, co to ve vás vyvolá. Když píšete, je potřeba si ta slova představit jako živá stvoření. Neskládáte za sebe jenom nějaká náhodná písmenka, vy zařizujete zoologickou zahradu. A může být trošku problematické, když ubytujete žirafu ve vlčím výběhu.

Když napíšete šepot větru, měli byste slyšet jemný šelest listoví nebo snad cítit vůni navlhlé podzimní půdy. Použijete-li slovo vítězství, musíte to cítit. Ten blažený pocit, který se vám rozlije po těle a přiměje vás k úsměvu, kdy se nejprve pozvedne prostředek rtů následovaný koutky. Když do světa vypustíte sobotní ráno, pociťte náruč vyhřáté postele a svobodu, kdy cokoliv, co uděláte, je správně. Pokud použijete slovo plamen, zkuste si představit jeho neuchopitelný tanec po žhnoucím dřevě.

Cokoliv, pokud vám to pomůže vnímat slovo jako celek, ne jako nějakou věc, kterou použijete a zahodíte. Na to máte toaletní papír, slova jsou něco jiného. To jsem si uvědomila, když jsem začala psát anglicky. Protože angličtina není můj rodný jazyk, tak jí nerozumím tak perfektně a víc si všímám toho, jak slova znějí a jaký dojem ve mně vyvolávají.

Co je tedy třeba udělat, chceme-li tvořit? Je třeba zbavit se lenosti. Brečet nad osudem se dá stejně dobře i v lese, a tam můžete navíc zkoumat okolní svět a sbírat nové nápady. No, a samozřejmě číst a psát a snažit se psát lépe, protože někdo to dělat musí. Jen si představte, co budou vaše děti číst? Necháte je o samotě s románem napsaným jakousi osamělou ženou, kterou zanechal manžel s milionem na kontě a Mercedesem v garáži v luxusní vile na vesnici, nebo jim podstrčíte Andersenovy pohádky? Anebo pro ně zkusíte stvořit něco sami?

Volba je vaše.