Už dva roky mlátím své kamarády...

... a možná to konečně začíná k něčemu vypadat.

V září 2012 jsem se totiž rozhodla, že něco musím dělat, jinak jednoho dne zemřu na strašlivou bolest zad. A protože normální sporty jako volejbal, aerobic, plavání, akvabelování nebo zumba či jiné radosti nikdy neměly šanci mě udržet, rozhodla jsem se, že se naučím zacházet s mečem. Když totiž sportovat, tak ať to má styl, úroveň a nějakou filosofii. Jsem totiž náročná.

A tak jsem se dostala k japonskému šermu. Hned na začátku mě potěšilo, že počítat japonsky do deseti už umím. Překonala jsem hrůzu z neznámých lidí a dokonce jsem se s nimi začala i bavit. A kamarádit. A tak se stalo kendó mým oblíbeným sportem a zábavou.

O víkendu byl v Praze mezinárodní turnaj Tóru Giga. Byli u nás na návštěvě kendisti z jedenácti zemí. Bojovala jsem v ženách (mezi chlapy se mi přihlásit nepodařilo, i když jsem se snažila) a v týmech. Ženský turnaj mě zklamal. Bojovala jsem s jednou holkou a rozhodčí asi byli rozespalí, zhulení, ožralí, případně všechno dohromady, ale mávli jí dva zásahy, z nichž ten druhý se mojí hlavy ani nedotknul. Blbá věc na kendó ovšem je, že i když stokrát víte, že rozhodčí se spletli, nic jim říct nesmíte, protože mají vždycky pravdu, i když ji nemají. Jediné štěstí, že mně se to většinou vyhýbá, takže příliš často nemusím předstírat povahové rysy, kterými nedisponuji a doufám, že ani nikdy disponovat nebudu.

Svou přinasranost jsem si ale vylepšila v neděli, kdy jsme bojovali v týmech. Byla jsem v týmu s mým drahým Tomem, s Božkou a Eliškou, které mají obě druhý dan, s Radkem a s Vadimem, což je blázen, který má potenciál. Bojovali jsme se zlínským týmem, který jsme porazili i díky mě. V souboji jsem prý totiž dala svému soupeři ukázkové dó (v reálném souboji by to vypadalo asi tak, že by měl díru v břiše, z které by pomalu vytékala střeva a ostatní pajšl) a vyhrála jsem.

A to mi naprosto vylepšilo náladu, i když jsme nepostoupili. Ale bylo to jenom o jeden ippon. Neboli o jeden zásah. Nicméně v listopadu se chystáme na hradecké Vánoční kendování, kam vyjedeme s Tomem a s Vadimem s naším úžasným týmem "Rytíři, co říkají ni" a všechny tam zmlátíme, muahaha! Trochu proti nám sice mluví to, že Kustoš sensei nám v hospodě prozradil, že kendó člověku začně pořádně jít až po deseti letech, ale co...:-)

Sbírka Kacubó bláznů. Já a moje nepřehlédnutelné červené dó. Japonská vlajka v pozadí.