Deset centů pro homelessáka

Dnes ráno jsem měla vskutku zajímavé setkání.

S pomocí nadpřirozených sil jsem vstala o půl osmé, nestihla autobus, kterým jsem chtěla jet, a tak jsem vzala zavděk vlakem. A už jsem se nechala unášet ke svému milovanému městu. Totiž Hradci Králové.

Opustila jsem vlak, zaposlouchaná do Strašlivé podívané, nebo co to bylo, a hleděla jsem si svého. Najednou jsem zaregistrovala, že na mě někdo mluví. To se mi občas stává. Třeba když si nesu zbraně na trénink, potulní huliči se se mnou chtějí mečovat. Je to docela zajímavé. A stává se to zvlášť, když mám na sobě svůj úžasný černý kabát až na zem.

No, tentokrát mě vyrušil jakýsi homelessák. Nebo tak aspoň vypadal. Přemýšlela jsem, co zase bude chtít. Ale nezačal žebrat, řekl, že kdybych byla ve světlém, vypadala bych jako hrdinové z filmu Tenkrát na západě. Tak jsme se chvilku bavili o filmech, načež mě požádal o jednu korunu pro štěstí. Přesně výslovně si vyžádal "jednu jedinou korunu" (jeho slova).

Přiznám se, že v tu chvíli jsem se zarazila, protože většinou po mně chtějí víc a na chlast. Ehm, tedy na sváču. Ale tenhle toužil po minci pro štěstí. Řekla jsem si, že je to docela milé, tak jsem se podívala, co mám za drobné, a dala jsem mu deseticentovku, protože české jsem neměla. Ještě si vyžádal symbolické poplivání, kterým jsem minci opatřila (ne že bych na ni vychlustla něco nechutného, to bylo takové to, co dělají babičky), popřál mi hezký den, postěžoval si na své dvě společnice a rozloučili jsme se.

Zajímavé. Občas studuji lidi a narazím na zvláštnosti. Hradecký tuláku, máš místo v mém deníku. A co vy, máte nějaké nezvyklé a neočekávané zkušenosti s pouličním lidem?

Sayonara. Ereandil is going to dream her parallel life.