Prosincová rýmička a tie ďalšie veci

Umírám!

Ne, kecám. Zatím ještě ne, to přijde až za pár dní, až se nebudu moci zbavit té proradné nemoci. Naprosto přesně chápu, co je na ní smrtelného, takže si kvůli ní z nikoho nedělám srandu. A to je co říct, protože já si většinou dělám legraci, z čeho jde.

Včera jsme byli s Tomášem a několika známými ze španělštiny na filmu od Almodóvara, Divokých historkách. Je to černá a místy dost drsná komedie, která diváka naprosto dokonale vtáhne do děje. Nějakou dobu jsme stáli před kinem a na té ulici nebylo úplně zatopeno. Ale stálo to za to. Teď si tady posloucám Beethovena a přemýšlím, jestli jít prskat na španělštinu, která mě vždycky hrozně baví, nebo zevlit na koleji. Asi pro tentokrát půjdu šířit mor a choleru, neboť si šetřím absenci na náš matfyzácký koncert.

S několika matfyzáckými kamarády jsme se totiž před časem dohodli, že nacvičíme kus České mše vánoční, takže jsme se několikrát sešli, otestovali jsme naše pěvecké dovednosti a dopadlo to tak, že budeme před Vánoci předvádět 5/9 Rybovy mše. A to hned ve dvou provedeních. Toliko k rozbití pověry, že matfyzáci jsou asociální stvoření bez kousku kulturního a společenského života.

S pověrami o matfyzácích je taky legrace. Zrovna nedávno se mi dostalo komplimentu, že na matfyzačku jsem až příliš sympatická. Tyhle věci mě vždycky pobaví. Docela by mě zajímalo, jak vidí matfyzáky takoví ti úplně normální lidé. Jestli si představují třímetrové kluky klátící se ve větru a čarodějnice jak vystřižené ze Sněhurky a sedmi trpaslíků, kterak společně za úplňku obětují nevinné děti... Nevím, s normálními lidmi se normálně nestýkám, a když ano, tak většinou nemám příležitost (a přiznejme si to, mnohdy ani chuť) s nimi interagovat.

Ale nedávno jsem provedla celkem zajímavý experiment. Usoudila jsem, že už bych si mohla po půl roce zařídit novou občanku, že přece jenom ten ustřižený roh se mi nelíbí, tak jsem se prvního prosince na úřad konečně vydala. Ale nějak jsem nevěděla, co s líčením a podobnými blbostmi. Fotka na občanku je nudná. Tak mě napadlo, že bych si mohla na obličej něco nakreslit. Ne nic šíleného, jenom nějakou drobnost. Volba padla na elfí runu Sara'Thai. Úplně mě to nakoplo, nadšením se mi třásly ruce. Runu jsem nakreslila a vyrazila do ulic. Připadala jsem si hustě. Nějaké děti v autobuse se na mě smály, tak jsem se na ně zašklebila zpět, jinak se zdálo, že jsem neviditelná. Na paní na úřadě jsem se smutně zadívala, že jsem nevěděla, že si můžu občanku zařídit i mimo místo trvalého bydliště, a všechno bylo v pohodě. Ani nemrkla, ani se mě na nic nezeptala, jen mě vyfotila a řekla, že si mám občanku za tři týdny přijít vyzvednout.

Ve škole se mě přece jenom někdo zeptal, ale jinak moje runa byla celkem neviditelná. Zvláštní. Až na pár nenápadných pohledů jsem nic nepostřehla. Škoda jen, že mi odpoledne opršela.

Ještě jsme v úterý stihli oslavit zimu postavením dvaceticentimetrového sněhuláka, kterého jsem pak postavila do výklenku budovy Fyzikálního ústavu. Kdyby bylo víc sněhu, postavili bychom nějaké pořádné sněžné monstrum, jsem si jistá, že bych k tomu ostatní nalákala. Příště...

A to je asi tak všechno, s čím se dnes podělím. Sny vzhledem k jejich ne zcela slušnému obsahu tentokrát vynechám, ještě by si to mohli dotyční přečíst a pak se mě vyptávat na detaily, o což opravdu nestojím.

Hezký den a příjemné sněhové kalamity přeji!