Semestr se se semestrem sešel a Ereandil ještě jednou, teď už naposledy, leží v hromadách učení.
A víte, co je na tom nejlepší? Je to moje poslední zkouškové. Takže místo toho, abych se aktivně stresovala, snažím se vnutit si myšlenku, že něco, co dělám pro radost, by se nemělo na mém psychickém zdraví podepisovat nijak negativně. A slavím částečné úspěchy - o biověcech, jako je exprese genetické informace a sekvenace biomolekul, bych dokázala mluvit hodiny, a to ještě s nadšením. O experimentálních metodách o něco méně, ale pořád ještě s relativní jistotou. Přece jenom tuším, že o spektroskopii se toho můžu dovědět ještě víc než dost. Částečně, často dost, mě však stresuje teorie - termodynamika a kvantovka.
Ale co, budu si se zkoušejícími povídat o věcech, co mám ráda, a třeba jim nebude tolik vadit, že netuším, jakou Schrödingerovou rovnicí se aktivuje hvězdná brána. Doktorát dělám pro radost. Doktorát dělám pro radost. Doktorát dělám pro radost. Tak proč ještě trpím pozůstatky perfekcionismu, který mě při sebemenším riziku, že se ke mně přiblíží nějaký hamiltonián, nutí prohlásit "jsem ryba", udělat trojitého Rimmera a utéct do bezpečí?
Nicméně teď jsem ještě pořád rozhodnutá, že se nenechám rozhodit, protože věci, kterými trávím čas, mě mají těšit.
Což mi připomíná, že zítra máme ve firmě natáčení. Budu v reklamě. A dokonce v reklamě na smysluplnou věc, yay! Při zběžném pohledu do zrcadla jsem zjistila, že vypadám úžasně. To musí dopadnout skvěle. :-)