První polární výprava do Jeseníků

Někdy během učení na státnice mně pan doktor Leoš nabídl, jestli bych se chtěla zúčastnit hrdinné výpravy na běžky. Dobrodružství v tak milé společnosti se nedalo odmítnout, tak jsem nadchla Toma, od sorelliny si vypůjčila běžky a v pátek odpoledne jsme vyrazili.

A bylo to dobrodružné!

Dorazili jsme vlakem do České Třebové asi s desetiminutovým zpožděním, což se ještě dalo nějak vydržet. Přivázali jsme lyže na Leošova bílého plechového oře. A vyjeli jsme do Žamberka, kde jsme se pozdravili s dědou a vyzvedli běžky pro mě. Děda vypadal potěšeně. A pokračovali jsme dál. Cesta dál na západ byla pod rouškou temné noci opravdu romantická. Jakožto oběť velké a světlem zaprasené Prahy, jsem hladově koukala na ty všechny hvězdy.

Trochu jsme bloudili, ale jenom mírně. Nakonec jsme ale přece jenom uvázli ve sněhu. Snažili jsme se našeho věrného oře roztlačit, dokonce jsme mu i řetězy nasadili, nic však nepomohlo. Ale ty hvězdy byly nádherné. Chvíli jsme přemýšleli, co uděláme, až jsme se nakonec od pána z penzionu, kam jsme měli dorazit, dověděli, že jsme na špatné cestě. Takže jsme se otočili a jeli dál. Po desáté jsme přece jenom dorazili na místo a dokonce jsme dostali i guláš a grog.

Dalšího dne jsme se rozhodli, že se vypravíme na Kralický Sněžník. Poté, co mi pan doktor poskytl první pomoc a namazal mi lyže, jsem dokonce ani nenadávala při cestě do kopce. Nadávala jsem, až když jsem několikrát spadla ve sněhovém příkopu a nemohla se z něj zvednout. Nicméně se mi podařilo úspěšně vstát i vyvztekat se, takže jsem si pak mohla v klidu užívat výhled. Protože bylo opravdu krásně.

Cestou na chatu jsem už nebyla tak nemožná jako na začátku. Akorát Tomáš vypadal, že hrozně trpí. Tak snad netrpěl moc. Ale přežil a ani to nevypadá, že by měl nějaké trvalé následky. Když jsme jeli dolů tou cestou, kterou jsme jeli tam, tak se mi podařilo se ostatním ztratit. Viděla jsem před sebou totiž známou červenočernou postavičku, tak jsem pokračovala dál. Pokračovala jsem dál i potom, co jsem neviděla žádnou známou postavičku. Usoudila jsem, že odporuje naprosto vší logice, aby úplně všichni byli za mnou.

Tak jsem dorazila na chatu a trochu mě zarazilo, že na mě nikdo nečeká. Aby taky jo, když tam nikdo nebyl. Tak jsem se snažila se jim nějak dovolat, protože jsem měla podezření, že Tomáš už někde v příkopech vyhlíží krvavý flek. Ale jak volat, když mobil byl v batohu u Toma? Tak jsem poprosila slečnu, aby zavolala pánovi, kterému jsme den předtím několikrát volali, aby mu zatelefonovala, aby on zatelefonoval Leošovi, že žiju, ať přestávají vyhlížet mou mrtvolu.

Nakonec všechno dobře dopadlo. Žádnou rakev nikdo předem nekoupil, takže jsme se za ušetřené peníze vypravili do sauny, což byl dobrý nápad.

Sauna je totiž geniální vynález. A skvěle se nám potom spalo.

Další den jsme museli naplánovat nějaký kratší výlet, abychom stihli vlak. Tak jsme se rozhodli, že pojedeme do Starého Města a někdo z nás pojede autem. Původně jsem chtěla jet autem já, ale Tomáš chtěl jet se mnou, a když jsem viděla, jak se téměř modlí, vykašlala jsem se na pokročilou technologii a rozhodla jsem se jet na běžkách.

Cesta byla fajn. Vyvinula jsem způsob, jak se rychle zvednout, takže jsem netrávila většinu času odepínáním a zapínáním běžek. Dokonce jsme se svezli i na vleku. A dokonce jsem nebyla ani moc sprostá. Střídavě jsem fotila a jela. S Leošem a lidmi, kteří se okolo něj vyskytují, je vždycky legrace. 

Kolem půl třetí jsme dojeli do cíle, naložili jsme se a jeli. Přijet do Třebové jsme stihli přesně tak akorát, abychom se rozloučili, poděkovali, koupili lístky a nastoupili do vlaku. Všechno vypadalo v pořádku. Akorát před Kolínem jsme asi hodinu stáli, což mě nemálo naštvalo, protože jsem už měla domluvený večer s Dračím Doupětem a chtěla jsem dorazit tak, jak jsem slíbila. Bohužel České Dráhy mě nehezky vypekly. Nadávala jsem. Ale jenom v duchu. Po hodině čekání ČD konečně vyřešily svůj imaginární problém (samozřejmě že za hodinové zpoždění nikdo nikomu peníze nevrací, to dělají jenom slušné podniky) a jeli jsme.

Ale bylo to fajn. Můj elf přežil. Sice měl namále, ale přežil. Já jsem snědla čokoládu, uklidnila jsem se a taky jsem přežila. Takže se těším na další akci.