Červí dort

Jedla jsem červy. Vážně. Dnes ráno jsem vůbec netušila, že by se něco takového mohlo stát, ale nějak jsem podcenila vesmírný smysl pro humor.

Ráno jsem normálně vstala asi po... Jedenáctihodinovém spánku. Namířila jsem si to do školy, napsala jsem abstrakt, došla si na oběd, na kafe, psala povídku... A potom mě napadlo, že když taťka si k narozeninám udělal radost dvanáctistrunnou kytarou, i já bych si vylepšit den nějakou drobností. Rozloučila jsem se tedy s povídkou, kde jsem hlavního hrdinu nechala mimo jiné jíst červíky ze země, a vydala jsem se do Černého rytíře.

Tam jsem zjistila, že nemají žádného pořádného mága ani elfa, tak jsem si koupila aspoň theurgé a kněze. A chtěla jsem si koupit barvičky. Jenže v tu chvíli mi prodavač doporučil, ať si raději zajdu na jejich pondělní malování, že mi tam barvičky půjčí a ještě mi všechno ukážou.

Tak jsem tedy šla. Byl tam ekonom Láďa a teoložka Soňa. Všechno jsem zdárně pochopila a pustila jsem se do malování, nějak jsem přešla poznámky o červím dortu, který Soňa upekla, protože jsem předpokládala, že se mě to netýká. Jaké však bylo moje překvapení, když jsem taky dostala kousek. No, červíci byli vidět. Ale řekla jsem si, že to přece nemůže být tak hrozné, abych to nemohla zkusit.

Stálo mě to hodně many, ale nakonec to nebylo špatné. Oni jsou fakt bez chuti. Jenom trochu křupou. A mají kusadla, která píchají. Ale protože mám vysoký intelekt, velkou sílu vůle a vůbec všechny předpoklady pro to, abych se stala nejlepším mágem, co kdy po Zemi chodil, zvládla jsem to bez přílišného přemýšlení o tom, co vlastně jím.

Příště si však rozmyslím, co nechám svoje postavy v povídkách jíst a provádět. Asi je nechám naučit se nějakou magii. Nebo potkat elfy.