Sayonara | Sirriel, část 6 - Proč není dobré krást v knihovně

Po dlouhé době jsem zpátky s další částí povídání o mém milém Sirrielovi, mém milovaném elfovi. Ještě pořád žije, tak doufám, že neumře dřív, než stihnu dohnat jeho přítomnost.

---

Z tribuny se ozývalo nadšené řičení a potlesk. Sirriel odkulhal k bráně, která se pomalu otevírala, a opřel se o chladnou kamennou stěnu potemnělé chodby. Čekal, až si jeho oči přivyknou na šero, a přemýšlel, kdo mu za tohle nechtěné dobrodružství zaplatí. Z myšlenek na pomstu ho vytrhl až postarší muž. Vzal ho za loket a odvedl ho do ošetřovny. Elfovi byl na první pohled nesympatický, přesto se ale pokusil o přátelský úsměv. Pohledem přejel několik lůžek, na kterých leželi ostatní bojovníci v bezvědomí, a znovu se zadíval na prošedivělého muže, který se skláněl nad jeho poraněnou nohou.

"Nechtěl jsem tady bojovat. Přitáhli mě sem násilím. Nevíte, kdo by to mohl mít na svědomí?"

"Hm... To nevím," odtušil muž a vytáhl z brašny čistý obvaz.

"Ale přeci musíte něco vědět, vždyť jste tu určitě skoro nejdůležitější."

Muž dokončil svoje dílo, narovnal se a zadíval se Sirrielovi do očí. Elf nervózně poposedl a sykl bolestí.

"Něco vám řeknu. Mě zajímá jenom ta ruka, která drží měšec. O zbytek se nestarám," odpověděl a odšoural se k dalšímu raněnému.

Elf se zamračil a pomalu se vydal k ostatním, kteří se také vzpamatovávali ze svých zranění. Byl rád, že se nerozhodli v aréně zůstat déle, než bylo nutné, a Sirriel se tak nemusel pohybovat městem prolezlým trpaslíky a jinou havětí sám. Když byli už téměř venku, zastavil je honosně oblečený muž se svou démonickou ochrankou.

"Zdravím. Za to představení jste si vydělali třicet zlatých," zašklebil se a natáhl ruku s koženým váčkem.

Hraničářka poděkovala za všechny a měšec schovala. Sirriel se zamračil a marně přemýšlel, co by muži provedl. Nic ho však nenapadlo.

"Můžete mi říct," narovnal se Sirriel, aby byl stejně vysoký jako neznámý dobrodinec, "jak jsem se sem dostal? Co to bylo za trpaslíky, co mě sem dotáhli? Skoro mě tu zabili."

Muž se zasmál. Upravil si lem pláště, smetl z něj neexistující smítko a prohlédl si elfa.

"Nejsem don Salieri, abych se zajímal o trpaslíky. Vraťte vybavení a někdy zase na viděnou," otočil se a zmizel v potemnělé chodbě.

Elf vztekle kopl do písku a zamířil do skladu. Hodil dýku, štít i helmu na zem a zadíval se na ostatní vybavení. Nechtělo se mu vracet všechno. Zamířil ven a doufal, že si ho nikdo nevšimne. Spletl se.

"Sundej to oblečení," zavrčel na něj strážný a zablokoval mu cestu dlouhým kopím.

Sirriel neměl chuť poslouchat něčí rozkazy, tím méně člověka, jehož inteligence byla srovnatelná s inteligencí jeho zbraně.

"Proč? Jestli chceš striptýz, budeš si muset zaplatit. A opravdu na tebe nemám náladu."

"To oblečení. Vrátit. Do skladu."

Sirriel po něm vrhnul jeden ze svých vražedných pohledů a vrátil se do skladu. Tiše nadával a proklínal všechno včetně písku, který ho netečně sledoval. Rozhodl se, že aspoň boty ukradne. Už dlouho si nepořídil dobré kožené boty a tyhle se mu docela líbily. A navíc měl vztek.

Tentokrát kolem stráží prošel bez problémů. Ušklíbl se, věnoval jim ještě jeden nepříjemný pohled a všichni bojovníci zamířili k hostinci. Elf si ještě na chvíli sedl do zahrady a opřel se zády o starou jabloň. Potřeboval se uklidnit. Po chvíli se k němu bázlivě přiblížil jeden z mladých vlků, s kterými měl původně bojovat. Sirriel natáhl ruku a pohladil ho. Zvíře natáhlo hlavu a olízlo mu tvář. Elf se zašklebil a podrbal ho za uchem. Alespoň konec dne nepřipomínal noční můru. Položil dlaň na huňatá vlčí záda a zavřel oči.

Probudila ho tupá bolest v lýtku. Posadil se na posteli a protřel si oči. Alespoň že ho přes noc nepřišel nikdo navštívit. Jeho hobití společník už byl dávno vzhůru a pohazoval si tesákem. Sirriela napadlo, jaká to bude ohromná zábava, až mu zbraň vyklouzne a zabodne se mu do nohy, a opatrně vstal.

Když přemohl ranní špatnou náladu, rozhodl se, že bude nejlepší, když se pokusí udělat něco pro to, aby získal potřebnou hromadu zlata, a strávil několik chvil trénováním karetních triků s hobitem. Nebylo to sice nic převratného, ale alespoň pár zlaťáků by vydělat mohli.

Před polednem se do hostince začali trousit první hosté. Sirriel je po očku sledoval a snažil se odhadnout, kdo z nich by mohl být alespoň trochu milým zpříjemněním dne. Konečně se dočkal. Usmál se, zkontroloval své oblečení a mrkl na hobita. Pochopil a oba zamířili do salonku, v kterém se začali scházet důležitě vypadající lidé. Sirriel si upravil vlasy a usmál se. Nevzdával se naděje, že se mu konečně podaří najít způsob, jak vydělat peníze a nemuset bojovat. Nebo pracovat.

"Hezké poledne přeji. Můžeme vám zpříjemnit čekání na oběd?"

"Proč ne?" usmál se jeden z mužů.

Posadili se, hobit začal hrát na ukulele a Sirriel se snažil přijít na to, jak z lidí udělat přátele.

"Co chystáte za důležitou událost?"

"Ale... Každý týden tady máme schůzi radních," odvětil muž a napil se světlého piva.

"Takže radní! Moc se mi líbí, jak se staráte o tohle město," zalhal Sirriel a usmál se.

"To jsem rád. Tedy... Máme tady akorát občas problémy se zlodějíčky. To je hrozná pakáž."

"To souhlasím. Už jsem přišel o spoustu zlata. Hrozná pakáž," pokýval hlavou elf poněkud v rozpacích, "A když už mluvíme o těch zlaťácích, nevíte, kde bychom si mohli vydělat?"

"Kovář Bára shání nějaké učedníky. Možná byste se u něj mohli zeptat."

Elf se odmlčel. Byl poněkud bezradný, protože s lidmi se většinou nebavil, pokud nemusel. Jediný člověk, s kterým by rád mluvil, byl neznámo kde. Nechtěl to ale jen tak vzdát, a tak se pokusil konverzaci zachránit.

"Moc se mi líbí zdejší kašna. Zajímalo by mě, čí je to práce?"

"Moje," rozzářil se radní.

"Opravdu? To je úžasné."

"Děkuju. Nebylo to lehké prosadit, ale nakonec se to podařilo."

"To je dobře. Někteří lidé prostě nemají smysl pro krásu. A uvažoval jste někdy o zpívající kašně? Víte, taková, co by se pohybovala podle hudby," vzpomněl si Sirriel na zahradu domu rodičů.

"To je výborný nápad! Na příští poradě to zkusím navrhnout."

Ještě nějakou dobu trávili jednoduchou konverzací a pak radním nechali soukromí pro jejich poradu. Zbytek dne pak trávili hrou v karty a nijak se netrápili světem za zdmi hostince.

Ráno je probudil elfí kouzelník Therael. Vypadal poněkud netrpělivě, a než se všichni sešli v jeho pokoji, neklidně přecházel od okna ke dveřím a zpátky. Když do místnosti vešel i kroll a zavřely se za ním dveře, přejel všechny přítomné pohledem a posadil se na postel.

"Takže... Potřebujeme zabít velekněze, zapálit knihovnu a ještě předtím z ní ukrást zápisky vrchního inkvizitora z druhé velké války. Jak to uděláme?"

Sirriel zamrkal. Proč chtějí zabít nějakého velekněze a vypálit knihovnu? Jediná věc, která mu dávala alespoň nějaký smysl, byla krádež oněch tajemných zápisků. Ale i to bylo poněkud podivné. Přemýšlel, jestli se má ptát, ale hlavou se mu honilo tolik myšlenek, že na ně raději nemyslel. Rozhodl se, že kdyby ho chtěl někdo zatahovat do něčeho takového, jako je vypalování knihoven a vraždění kněží, vezme koně a potichu se vytratí někam daleko.

Nevinná návštěva knihovny mu však připadala jako dobrý nápad, co zlého by se koneckonců mohlo přihodit v knihovně. Navíc nechtěl zůstávat sám s trpaslíkem a krollem. Vydal se tedy pomalým krokem za Dularee a Theraelem a doufal, že jejich výlet se obejde bez zapalování čehokoliv. Ohlížel se přes rameno a byl připravený zmizet v postranních uličkách při sebemenším náznaku trpasličí přítomnosti. Rychle vyběhl několik schodů do knihovny a nechal za sebou zapadnout těžké dřevěné dveře. Do nosu ho okamžitě udeřila vůně starých svitků a knih, která mu připomněla knihovnu jeho rodičů.

Procházel mezi regály a pročítal nápisy na hřbetech knih. Nic nehledal, jenom si užíval ten kouzelný okamžik, kdy se mohl ztratit mezi knihami a nemusel se bát, že se ho nějaký trpaslík pokusí zabít. Therael sháněl zápisky nějakého inkvizitora, ke kterým povolovala přístup pouze městská rada, ale to Sirriela netrápilo. Nevěděl, co je na nich tak důležitého, a ani ho to nezajímalo. Zrovna se začetl do knihy popisující humorné příhody jistého cestovatele ze severu, když ho vyrušila Dularee.

"Měli bychom odejít," neklidně přešlápla a otočila se.

Sirriel se ohlédl, ale ničeho zvláštního si nevšiml.

"Co se děje?"

"Nevím, ale mám hodně špatný pocit. Pojď," vzala ho za loket a táhla ho k východu.

Rozloučili se s knihovníkem a opustili knihovnu. Jakmile ušli několik kroků, objevili se za nimi dva démoničtí strážní. Pokračovali dál, ale špatný pocit už neměla jenom elfka. Zabočili do postranní uličky. Sirriel sebou trhl, když spatřili další dva strážné. Nevěděl, co se stalo, ale bál se, že se to brzy dozví. Přiblížili se k démonům a chtěli nenápadně projít, ale jeden z nich jim zatarasil cestu kopím.

"Stát!"

"Co se stalo?" odvážila se zeptat elfka.

"Ztratily se tři knihy. Démonické bajky a ještě další dva svazky. Vy jste byli v knihovně."

"Ale my jsme nic neukradli. Můžete se klidně podívat," otevírala Dularee batoh.

Strážný ji gestem zarazil a zahleděl se do očí kouzelníkovi.

"Půjdete s námi," oznámil mu.

"Proč? Klidně se podívejte, že u sebe nic nemám," bránil se elf.

Se strážnými však nebyla rozumná řeč, nenechali si své přání vymluvit ani jedním z rozumných argumentů, kterými se je snažili Sirriel i ostatní přesvědčit.

Dorazili k vysoké věži ze žlutých cihel. Sirriel poněkud s obavami následoval Dularee a démony, kteří dovedli Theraela až k těžkým dubovým dveřím s železným kováním. Jeden z nich otevřel a postrčil elfa dovnitř. A dveře se se zaklapnutím zavřely.

Čas se neskutečně vlekl. Zpoza těžkých dveří nebylo slyšet ani slovo. Doléhaly k nim zvuky města, ale tajemná místnost zůstávala nepřirozeně tichá. Po několika okamžicích konečně zaslechli elfův hlas. Nebylo mu rozumět, ale aspoň byl stále naživu a nikdo ho nemučil. Zatím.

Vtom se však dveře rozrazily a v nich se objevil černovlasý starší muž v lesknoucí se šupinové zbroji. Přejel pohledem oba elfy a otočil se ke strážným.

"Zavřete ho, až zčerná!" zavelel, otočil se a zmizel za malými dveřmi v potemnělé chodbě.

Démoni se uklonili a odtáhli kouzelníka do cely v podzemí. Sirriel s Dularee se po sobě podívali a nechápali, co se děje. Připadalo jim podivné, že by někdo někoho zavíral za krádež démonických bajek, a ještě podivnější byla představa, že by někdo takovou knihu kradl. Raději rychle zmizeli, vyklouzli z věže a procházeli ulicemi, které žily svým odpoledním životem. Sirriel kopal do kamínků a přemýšlel, když vtom ho napadlo, že by mohl zkusit využít svou novou známost a pokusit se promluvit s radními. Vydali se tedy k radnici.

Sirriel se opřel do těžkých dveří a nakoukl dovnitř. Ovanul ho chladný vzduch a dveře slabě zavrzaly. Dívka sedící za stolem zvedla oči od rozečtených dokumentů a zdvořile se usmála.

"Mohu vám pomoci?"

"Dobrý den. Přišel jsem s... S několika návrhy a nápady pro novou městskou kašnu. Nedávno jsme se o tom s radními bavili."

"Lituji, ale momentálně probíhá mimořádná schůze. Budete muset přijít jindy."

"Mimořádná schůze?"

"Ano, chytili zloděje z knihovny. Asi ho pověsí," odpověděla a přerovnala několik papírů na naleštěném stole.

"Pověsí? Za krádež knih?" podivil se Sirriel a byl rád, že byl natolik prozíravý a neprozradil pravý důvod své návštěvy.

Opustili radnici a rozhodli se, že počkají, až porada skončí. Odpolední slunce se opíralo do žlutooranžových kamenů a rozpalovalo město. Najednou se však rozezněly zvony a z věže opodál začaly vybíhat stráže. Sirriel krátce pohlédl na hraničářku a nemusel ani moc přemýšlet, aby věděl, že z nastalé situace nemá vůbec dobrý pocit. Rozhodli se zmizet.

"Tsss, počkejte," ozvalo se za nimi.

Se zatajeným dechem se otočili. Sirriel okamžitě našel nejvhodnější uličku, do které se budou moci ztratit. Hraničářka však nevypadala neklidně. Pozdravila neznámou elfku a usmála se. Sirriel vydechl a nedůvěřivě si ji prohlížel.

"Therael vám vzkazuje, že se utábořil v lese na jih od města. Byl by rád, kdybyste mu tam donesli jeho věci," mrkla na ně a zmizela v davu lidí a démonů.

Propletli se několika uličkami a za chvíli už stáli před hostincem. S obavami sledovali vyvrácené dveře, které se ve větru občas pohnuly. Sirriel se opatrně přiblížil. Nakoukl dovnitř a zvedl se mu žaludek. Na podlaze ležely kusy čehosi, co připomínalo obří stonožku v zeleném slizu, a stěny místnosti byly postříkané krví. Uprostřed toho všeho stál hostinský a snažil se alespoň trochu uklidit.

"Co se tady dělo? A co se stalo s Píďou?" vykřikla Dularee a počítala kusy stonožky na zemi.

"Mno, kroll a trpaslík se porvali s městskou hlídkou, tak je odtáhli. Tedy, nejdřív jim vysvětlili, že mají jít s nimi, a pak je teprve odtáhli.

"A hobit? Ten je kde?"

"Jo, tak to já nevím. Ten tu ani nebyl."

Sirriel nevěděl, co nebo kdo je Píďa, ale měl podezření, že to byl tvor, který se cukal na zemi. Znepokojilo ho, když hraničářka bez zaváhání začala sbírat hnědé kusy a skládat je dohromady. Po špičkách přešel zakrvácenou zem a potichu vyběhl schody. Všude bylo ticho. Chvíli poslouchal za dveřmi svého pokoje, když však nic neslyšel, vklouzl dovnitř. Všechny věci byly na svém místě. Rychle si tedy sbalil a neslyšně se vplížil do pokoje kouzelníka. Zarazil se. Na podlaze leželo několik svitků, pero a tužky, zásuvka nočního stolku byla zakopnutá pod postelí a v rohu se povalovalo několik kousků starého pečiva.

Váhal, jestli se může jeho věcí vůbec dotknout. Měl s magií v tomhle městě velice nepříjemné zkušenosti a hlavou mu běhaly všemožné scénáře, co by se mu mohlo stát. V jedné polovině z nich skončil v aréně s usekanými končetinami a v druhé ve vězení s trpaslíky ve vedlejší cele. Počkal na hraničářku a pak raději opustil hospodu, protože nepříjemný zápach rozsekané stonožky začínal pomalu stoupat po schodech a vnikat do pokojů.

Stál na zahradě a sledoval okolí. Nic podezřelého se nedělo, přesto se ale těšil, až z města zmizí. Usedl pod jabloň a pozoroval kolemjdoucí, kteří jen tu a tam pohlédli na rozbité dveře a rychle se vrátili ke svým starostem. Konečně ho z myšlenek vyrušila hraničářka. Naložili věci na koně a zamířili na jih. Když procházeli alejí, která lemovala cestu do města, nad hlavami jim přeletěl temný stín. Zamával mohutnými křídly a zamířil k pohoří Echsakrot. Sirriel tušil, že z toho Dularee nemá dobrý pocit...