Sirriel, část 1 - Klášter, bažina a jiné radosti

Trochu jsem si pohrála se zpracováním příběhu, který jsme včera odehráli. Doufám, že jsem se tam nedopustila nějakých zvlášť velkých blbostí.

Mosazné kyvadlo hodin v hale tiše prořezávalo vzduch. Sirriel seděl v šeru na schodech a sledoval jeho pohyb. Pokaždé, když se od něj kyvadlo vzdálilo, od jeho lesklého talíře se odrazilo světlo svíce, která osvětlovala místnost.

Elf sledoval pravidelný pohyb a zamyšleně hleděl před sebe. Chtěl se vrátit domů. Ze studených zdí kláštera na něj padal skličující pocit. Dokonce i teď, když všichni spali, slyšel, jak cihly staré budovy šeptají "nesmíš, musíš, nesmíš, musíš..." přesně do rytmu kyvadla. Povzdechl si a vzpomněl si na domov, který musel před deseti lety opustit.

Jeho rodiče obchodovali s magickými a uměleckými předměty a ne vždy to byl poctivý obchod. Byli to však jeho rodiče. I když tušil, že všechno není v pořádku, měl je nadevše rád. Jeho matka byla ta nejpůvabnější kouzelnice, kterou kdy viděl. Jeho otec, kterého šarm mladé elfky okouzlil natolik, že opustil svůj lid, měl ohromné výtvarné nadání.

Když se naskytla příležitost prodat několik padělků vzácných onyxových sošek panterů, neváhal ani minutu. Byla to pro něj výzva, která se nedala odmítnout. Sirriel si vzpomněl, jak několik měsíců zvědavě nakukoval do otcovy pracovny a prstem kreslil v černém prášku, který se usazoval na všem okolo. Otec mu ukazoval všechny nástroje a ukazoval mu, jak fungují. Okouzleně pak sledoval matku, která téměř hotovým soškám vdechla život. Srdce šelem potom žhnula tmavočerveným světlem a jejich oči zlatě zářily.

Viděl za tu dobu mnoho uměleckých děl a zvláštních předmětů, ani si na všechny nevzpomínal. Pokaždé se v jejich domě však objevilo něco nového, co nikdo jiný neměl. Jednou to byly magické hodiny, jejichž soukolí bylo tvořeno jemným stříbrným světlem, jindy zase květina, jejíž květy měnily barvu podle venkovní teploty. Jednoho dne se však na drahém koberci v matčině pracovně objevil mrtvý trpaslík.

Sirriel si to pamatoval až příliš dobře. Rozespalý vešel do pokoje, protože ho probudil hluk, a spatřil oba rodiče stojící nad vychládajícím tělem. Překvapeně koukal z matky na otce, zatímco trpaslíkova krev tvořila na koberci tmavou skvrnu. Nevěděl, co si má myslet.

Později zjistil, že se jeho rodiče zapojili do jistého obchodu, který překazil plány jednomu trpasličímu klanu. Ti kvůli tomu přišli o spoustu zlata a rozhodli se nenechat celou záležitost bez povšimnutí. Dvakrát byl u toho, když na jeho matku zaútočil nájemný zabiják. Naštěstí pokaždé ubránila nejen sebe, ale i jeho. Situace však po několika měsících začala být neúnosná a bylo rozhodnuto, že Sirriel musí zmizet.

Jednoho večera tak za sebou s těžkým srdcem nechal svou rodinu, domov i své jméno a v dřevěné truhle opustil město. Sluha, kterému zaplatili víc, než by si mohl dovolit jakýkoliv zkrachovalý trpasličí klan, se o něj několik týdnů staral, občas ho nechával řídit povoz a ve volných chvílích mladého elfa učil boji s dýkou.

Sirriel se usmál. Sluha měl obratné čtyři ruce a tři černé, pronikavé oči, a tak elf nikdy nevěděl, jak se má bránit. Ale byla to legrace a rád na to vzpomínal. Také proto si vypůjčil jeho jméno. Kirth Leonides... Kde je mu jenom konec... Když dojeli do starého kláštera, Kirth krátce pozdravil představeného kláštera, předal mu objemný měšec a dopis od elfových rodičů, kterým žádali, aby se jejich synovi dostalo náležitého vzdělání, rozloučil se se svým svěřencem a už ho nikdo nikdy neviděl.

Sirriel záhy zjistil, že si nové jméno nevybral zrovna dobře. Lidé ho neustále komolili a nevěděli, jak ho mají vyslovit. V klášteře se mu navíc nic nelíbilo. Byl z domova zvyklý na všelijaké vymoženosti, které zpříjemňovaly každodenní život, tady byl však nejmodernějším vynálezem papír a inkoust.

Vždycky si myslel, že se kněží věnují magii, hudbě a literatuře, ale první dny ho rychle vyvedly z omylu. Dlouhé hodiny strávené sezením na tvrdé lavici střídaly hodiny, kdy musel s ostatními chlapci pracovat na rozlehlých klášterních pozemcích. Pleli záhony, sázeli, okopávali a zalévali, ale pořád to bylo snesitelnější než výuka starých kněží. Mnozí z nich už neměli ani zuby a nebylo jim rozumět, přesto však na jejich hodinách musel být naprostý klid.

A úplně nejhorší byly hodiny náboženství. Sirriel si nejednou vysloužil trest, když se ušklíbnul nad výkladem. Lidské náboženství mu připadalo podivné a naprosto nelogické. Zdálo se mu, že lidé prostě jenom vykradli staré elfí spisy o původu světa a navíc je špatně pochopili. Záhy však pochopil, že diskutovat s kněžími není dobrý nápad.

Jediné, co mu zpříjemňovalo chvíle, byly okamžiky strávené s Yannem. Yann byl novic a přišel do kláštera asi před pěti lety, v době, kdy Sirriel zvažoval, že celý klášter vyhodí do povětří. Všichni mu připadali hloupí a omezení, a tak s ostatními mluvil jen tehdy, když to bylo nezbytně nutné. Kněží, kteří byli o několik let mladší než on, se k němu kvůli jeho vzezření chovali jako k malému děcku a on je za to nesnášel ještě víc. Když se poprvé setkal s Yannem, několikrát ho poslal do samotných pekel a nechtěl se s ním bavit.

Náhoda je však svedla dohromady a jednoho dne spolu za trest museli třídit stohy jakýchsi starých svitků. Když se dostali k zažloutlým svitkům, které starší kněží označili jako nepotřebné a určené ke spálení, zjistili, že mají mnoho společného. Ten den vznikla tajná úmluva. Uložili staré papíry do truhly a tu schovali pod podlahu. Od té doby byli prakticky nerozluční, v noci se tajně vykrádali ze společné ložnice a vydávali se na půdu, kde se ukrývaly všelijaké poklady, které kněží považovali za nevhodné pro mládež. Yanna naprosto okouzlila stará loutna, zatlumil její struny kapesníkem a hrál, Sirriel ho poslouchal, prohlížel si obrázky na starých kartách a zkoušel všemožné triky.

Našli i několik notových zápisů s textem, který nebyl zrovna slušný. Elf odložil karty a sledoval Yanna. Vypadal jako bard ze starých příběhů. Sirriel vůbec nepochopil, proč se tak pohledný a inteligentní člověk chce stát zrovna knězem, když by mohl být čímkoliv. Možná i mágem. Představil si ho vedle své matky a usmál se. Jaký by byl Yann mág! Jeho přítel byl však občas až příliš tajemný, a tak se Sirriel nikdy nedozvěděl, proč dobrovolně zůstává na tak skličujícím místě.

A jednoho dne prostě zmizel. Zničehonic. Kněží žákům jenom oznámili, že Yann byl posedlý a nemocný a svým chorobám podlehl. Sirriel jim nevěřil. Yann mohl být cokoliv, ale určitě ne nemocný. Zuřil, ale nemohl se smutnou skutečností nic dělat. Vztekle pohlédl na hodiny, které začaly nezúčastněně odbíjet třetí hodinu ranní. Otřel si oči a snažil se uklidnit svůj dech.

A v ten okamžik se konečně rozhodl. Vplížil se do pokoje, ze svého nočního stolku sebral několik drobností a ujistil se, že má u sebe onyxový talisman od rodičů. Temně rudý plamen v černé kuličce souhlasně zablikal. Elf si jej zavázal okolo krku a schoval pod košili.

Už za sebou zavíral dveře, když jeho pohled spočinul na Yannově nočním stolku. Rozhlédl se, jestli ho někdo nesleduje, a opatrně otevřel zásuvku. Uvnitř byla malá skleněná duhovka a dřevěná soška vlka. Elf oba předměty vzal a potichu opustil místnost. Jako stín vplul na půdu a rozhlédl se po měsícem osvětlených haldách opuštěných věcí. Bez dlouhého přemýšlení popadl cestovní batoh, několik kousků kožené zbroje, které mu připadaly užitečné, a zaprášený stříbrný pohár. Přidal k výbavě ještě dlouhou ocelovou dýku, která mu připadala dostatečně vyvážená, a několik cetek, které by se daly prodat nebo vyměnit.

Ve spíži sebral několik pytlíků sušeného ovoce a o několik okamžiků později po něm zbylo jenom otevřené okno, v kterém povlávala bílá záclona, a sotva znatelné stopy vedoucí k polorozbořené zdi klášterní zahrady. Konečně byl volný. Nadechl se a nechal za sebou spící klášter, jehož zdi mu už nešeptaly, co musí a nemůže.

Strávil několik hodin bloumáním po městě, které až na občasné rozjařené volání opilců tvrdě spalo. Živil se drobnými krádežemi a podvody, přespával u důvěřivých lidí, kterým se zželelo jeho smutných očí, a snažil se našetřit na cestu domů. Rozhodl se, že nenechá nějaké smrduté trpaslíky, aby ho připravili o rodinu. Doufal, že jeho rodiče jsou v pořádku. Věřil však jejich schopnostem. Nic jiného by mu ani nezbývalo – byl by se zbláznil, kdyby si jenom na okamžik pomyslel, že by se jim mohlo přihodit něco zlého.

Jednoho rána ležel na zelené trávě a po očku sledoval dění na ulici. Jeho pozornost upoutali dva zahalení muži. Jeden z nich měl na zádech jakýsi malý hudební nástroj a právě dostával za něco zaplaceno. Sirriel se podle cinkání snažil odhadnout, kolik mincí se právě přesunulo. Vycítil příležitost. Vstal a zamířil k mužům. Zadíval se na kašnu na náměstí a ramenem vrazil do hudebníka.

"Kam čumíš?" obořil se na něj muž a instinktivně si zkontroloval váček s penězi. Sirriel usoudil, že tohle nebude nejsnadnější cíl.

"Promiň, zamyslel jsem se," omluvil se a omluvně se na muže zadíval.

"Jsi myslel na ženský, co?"

"Co? No... Jo, jasně... Na ženský..." zamumlal a zoufale vymýšlel pokračování už tak chabé konverzace.

Na okamžik, který elfovi připadal nekonečný, se rozhostilo ticho.

"Co je to za nástroj?" pokusil se Sirriel zachránit poslední zbytky rozhovoru.

"To je ukulele," prohlásil hrdě muž.

"A umíš na to hrát?"

"Ts, no jasně," odvětil.

"A zahraješ něco?"

"A zaplatíš mi za to?"

"No... Moc nemám čím. Ale vím, kde by mohli," chytl se elf poslední naděje, která se před ním vynořila v podobě toho nejhoršího pajzlu ve městě, kde si v posledních dnech přišel na několik zlatých.

Vydal se tedy s neznámým do hospody. Už z dálky bylo slyšet, že se hosté bujaře baví už od rána. Sirriel se ušklíbl. Alkohol nikdy nepil, používal ho jenom jako nástroj, když potřeboval dosáhnout svých cílů. Na to si příliš vážil svých smyslů.

Jakmile vstoupili dovnitř, udeřil ho do nosu zápach lihovin, levného tabáku a spáleného jídla. Přemohl se a vykouzlil úsměv pro své okolí.

"Umíš hrát karty?" dloubnul do něj jeho společník a pokynul směrem ke skupince mužů, kteří se oddávali hře.

"To víš, že umím," odvětil elf a s přátelským úsměvem se vydal k hráčům. Bylo těžké předstírat přívětivost k něčemu takovému jako je opilý člověk, vidina snadno získaného zlata však Sirrielův úsměv udržela na místě.

Nějakou chvíli hráli, muzikant jejich oběti rozptyloval a elf je zatím obíral. Stříbrňák za stříbrňákem mizely v jejich kapsách a Sirrielův úsměv už nebyl tolik nucený. Hra plynula a v karbanících mizela jedna sklenka alkoholu za druhou, až z původní skupinky zbyli jenom dva muži. Jeden z nich se právě vrhal k zemi, aby ulevil svému žaludku. Elf usoudil, že lepší příležitost už nedostane, a opilcův cinkající váček rychle změnil majitele.

Když jim bylo jasné, že víc stříbra z nikoho nedostanou, odebrali se k odchodu. Mířili ven z města.

"Jdu za kamarády. Jsou to fajn týpci," prohlásil muž.

"A můžu se přidat? Po cestě třeba můžeme ještě něco podniknout," navrhnul Sirriel a doufal, že není příliš troufalý.

Muzikantovi však jeho společnost nevadila. Pokračovali cestou z města a slunce hřálo čím dál víc. Bylo příjemné mít konečně to hrozné město v zádech a jen tak si užívat krásný slunečný den. Po chvíli potkali cinkající povoz. Pozdravili a z kozlíku se vyklonil starší muž s pronikavýma očima obchodníka. Muzikant se s ním chvíli bavil o jakémsi lektvaru a elf zatím obhlížel povoz. Zjistil však, že aby si přišli na nějaké to zlato, museli by obchodníka nejspíš zabít, a to Sirriel nechtěl. Muzikant po chvíli zaplatil a vydali se dál.

"Mimochodem, já jsem Kirth," představil se Sirriel.

"Kec?"

"Kirth," povzdechl si elf a zakroutil hlavou. Lidé jsou neskutečně hloupí.

"Já jsem Zasezdrhnul," představil se muzikant.

K večeru dorazili do malé vísky. Mezi domy se občas mihnul nějaký démon, ale jinak tam byl klid. Zamířili do hostince, protože si potřebovali zařídit nocleh. Zasezdrhnul chvilku debatoval s třírukým démonem se zlatě planoucíma očima a pak na chvíli zmizel. Za okamžik se však vrátil, se smečkou démonů v zádech, širokým úsměvem na tváři a sprostou písničkou na rtech. Démoni se usadili a začali si objednávat pití. Tak takhle se zařizuje nocleh, pomyslel si elf a ujídal z něčí večeře. Když se dosyta najedl, posbíral po lokále několik cetek, které vypadly z hostů, a odebral se do pokoje.

Ráno se probudil a musel chvíli přemýšlet, kde je. Zadíval se na pohybující se pokrývku po levé straně, z které vyčuhovaly chlupaté nohy. Co se večer stalo? Pokrývka se pohnula ještě o něco víc a vykoukla z ní rozcuchaná hlava.

"A ty jsi kdo?" zeptal se po chvilce váhání elf.

"No přece Zasezdrhnul," odpověděl tvor, podle všech vnějších znaků hobit.

"Co se ti stalo?"

"Jo tohle... To ten lektvar od toho děduly."

Sirriel si pomyslel něco o podivnosti lidí a nechal si veškeré poznámky pro sebe. Zastával názor, že do trpasličí řiti může kohokoliv poslat i později, netřeba na to nijak zvlášť spěchat.

Sbalili si věci a vydali se opět na cestu. Elf netušil, kam jdou, ale nezneklidňoval se. Cestu do města si pamatoval. Jeho společník prohodil několik slov s kolemjdoucími démony, zasmál se a pokračoval v putování. Po chvilce došli k podezřele vyhlížející chatrči, z jejíhož komína stoupal slabý proužek dýmu. Zasezdrhnul zaklepal a vešli dovnitř. Uprostřed chatrče stál kotlík, nebo spíš kotel, o něj byl opřený dřevěný žebřík a u stolu s rozličnými bylinami pracovala postarší démonka.

Sirriel mohl jenom odhadovat, že je starší. Její kůže byla zvrásněná a posetá skvrnami. Ve třech z pěti rukou držela různé byliny a zjevně ji přítomnost nečekané návštěvy nijak nerozrušovala. Pomalu se otočila a přejela oba cestovatele pronikavým pohledem.

"Zdravím vás," pozdravila nakřáplým hlasem.

"Zdravíčko," dostalo se jí od návštěvníků poněkud rozpačité odpovědi.

"Nebyli tady náhodou moji kamarádi? Taková... Zvláštní parta," zeptal se muzikant a Sirriel si najednou nebyl jistý, jestli udělal správné rozhodnutí, když opustil město s tímhle člověkem.

"No jo, byli tady. Chtěli po mně polívku."

"Polívku?"

"Takovou speciální. Kdo je chytrý, bude chytřejší, kdo je blb... Ehm, silný, bude silnější. Šli na ni nasbírat něco do bažin," uchechtla se a poškrábala si bradavici na nose. Sirriel byl rád, že démonka má nos jenom jeden.

"Do bažin? A jak je tam máme najít?"

"To já nevím, to není můj problém," zachechtala se a hodila do kotle snítku jakési sušené trávy.

"Zkuste to rychle. Od stromu ke stromu."

Bažina páchla hnilobou. Sirriel se chtěl několikrát otočit a vrátit se, ale pak si uvědomil, že nemá kam. A že na cestu domů bude potřebovat hodně zlata. I když bylo poledne, na zem se skrz příkrov hustých větví prodralo jenom několik málo slunečních paprsků. Po zemi se válely cáry šedavé mlhy, která obtáčela kmeny stromů. Půda byla nasáklá vodou a elf na ni hleděl s neskrývaným podezřením. Něco takového by nemuselo dopadnout šťastně. Zaslechli v dálce ďábelský smích. Na okamžik ztuhli a snažili se rozlišit, odkud zvuk přišel. Slyšeli však jenom kvákání žab a tiché šplouchání. Opatrně pokračovali dál.

Elf se sebezapřením přebíhal od stromu ke stromu a snažil se neztratit svého společníka z dohledu. Vtom se však mezi kmeny stromů objevilo zvláštní světlo. Bylo tak jemné, tak teplé, hřálo... Nebo tak se to aspoň elfovi zdálo. Slyšel slabou melodii, která se mu rozezvonila hlavou. Cinkavé tóny se mu roztančily myslí. Věděl, že když půjde za tím světlem, setká se se svými rodiči, setká se s Kirthem a Yannem, nikdy se nebude muset bát, že zemřou... Brodil se bažinou a ani nevnímal, že se boří čím dál hlouběji.

Melodie jemného světla mu naplnila všechny smysly a zaplavila ho štěstím. Půvabná zvonkohra dávala elfovi to, co potřeboval. Vtom z dálky slyšel jakési volání, které se přidalo k cinkání a ještě víc rozehrálo kouzelnou melodii v jeho hlavě.

Najednou ucítil kolem krku pevné sevření. Otočil se a spatřil rozmazaný obraz jakési dívky, která ho táhla z bažiny. Instinktivně sáhl po provazu, aby uvolnil jeho ocelové sevření. Konečně ho rozmazaná dívka dotáhla na pevnou zem a začala získávat jasnější rysy. Sirriel si třel bolavý krk a zmateně se rozhlížel. Kolem něj se najednou objevily dvě temné elfky s elfem, trpaslík a kroll. Byl by se snažil nastalou situaci pochopit, ale ucítil na kotníku levé nohy prudkou bolest a něco ho začalo táhnout zpět pod hladinu.

Snažil se zoufale zachytit pevné země, ale marně. Koutkem oka zahlédl, jak se z vody vymrštilo několik hadů. Hlavová stvoření zaútočila na podivnou skupinku. Sirriel sebou stále mrskal a snažil se vysvobodit z hadího sevření. Zvíře ho stáhlo pod hladinu, ale elf se nevzdával. Vymrštil se, aby se nadechnul, a pokusil se kopnout tam, kde si myslel, že bude mít had hlavu. A najednou byl volný. Vykašlával vodu a ze všech sil plaval na pevninu.

Když se konečně vydrápal na pevnou zem, naskytla se mu neuvěřitelná podívaná. Kroll držel v ruce zbytky hada, které se ještě chvíli cukaly po zásahu magickým výbojem, hobit, který byl dříve člověkem, s jednou z elfek stříleli po ostatních příšerách a odněkud se objevil orel s vlkem. Sirriel nevěděl, co si má o nastalé situaci myslet, tak alespoň nakopnul tělo nejbližšího z hadů, který sebou jenom slabě zavrtěl. Ostatní plazi se už váleli více či méně rozsekaní po zemi. Sledoval, jak je ostatní porcují. Připadalo mu to hodně divné.

Pomyslel si, že Zasezdrhnul měl pravdu, když tvrdil, že jeho kamarádi jsou podivní. Takhle si však výpravu za dobrodružstvím nepředstavoval. Předpokládal, že docestují do nejbližšího města, najdou nějaký hostinec, oberou několik opilců a budou si užívat jejich peníze.

Kroll nepříliš bystrého vzezření se dožadoval, aby mu ostatní pomohli hledat nějaký magický kyj. Sirrielovi se to nelíbilo, ale jeho hobití přítel se rozhodl krollovi pomoci. A elfovi se rozhodně nechtělo následovat dva mágy pochybných schopností do tábora. Nevěřil jim ani ohnivou kouli. Ze všech mágů měl důvěru pouze ke své matce a ostatní kouzelníky z velice dobrých důvodů považoval za břídily.

Zůstal tedy s krollem a jeho přáteli, kteří chtěli najít onu kouzelnou zbraň. Osobně si myslel, že by bylo lepší nějakou někde ukradnout, ale svůj nápad si raději nechal pro sebe. Chvíli bádali, kam se vydat, bloudili po okolí a následovali nepříliš přesvědčivá tušení krolla, když vtom elfí hraničářka, ke které podle všeho patřil onen záhadný vlk, rozhodla, že se musí vrátit za svými kouzelnickými přáteli.

Sirriel usoudil, že není vhodný čas na otázky a rozběhl se za hobitem. Když přiběhli do tábora, nevěřil svým očím. Uprostřed ostrůvku pevné země se tyčil tmavofialový portál, okolo kterého kroužilo hejno netopýrů. Mezi nimi se občas objevila elfova hlava. Elfí kouzelnice, kterou také postrádali, seděla zády opřená o strom a nezúčastněně otáčela stránky jakési knihy.

Elf potřásl hlavou. Kam se to dostal a proč se každý chová tak divně? Přiskočil k hejnu netopýrů a obratně se vyhnul krollovi, který se je snažil srážet dřevěnou palicí. Jediným pohybem uřízl křídlo jednoho ze zvířat a uskočil před letícím tělem dalšího z nich. Rychle utekl z místa, kde řádil kroll se svým klackem, a všiml si podivné zhroucené postavy s několika šípy v hlavě.

Démon, jehož potrhaná netopýří křídla zplihle visela, se snažil nadechnout. Zřejmě však věděl, že boj o nadechnutí je poslední bitva, které se zúčastní. Za okamžik bylo po všem. Na zemi ležela zkrvavená těla mrtvých zvířat a záhadný portál stále slabě žhnul.

"Nelezte tam, idioti!" zakřičel elfí kouzelník a držel si zakrvácenou ruku.

"Nechceš nám říct, co se tady děje?" zeptala se hraničářka. Sirriel zbystřil, protože jeho také zajímalo, do jakého pekla se to dostal.

"Na druhé straně je inkvizice. Jestli se nechcete potkat s ohnivým jezdcem, tak tam nelezte," odpověděl kouzelník.

Kroll se opět začal dožadovat svého magického kyje, a protože by Sirriel musel zůstat s neznámou kouzelnicí a smrdutým trpaslíkem sám, přidal se ke krollovým přátelům. Tajemný portál byl jen dalším potvrzením, že není dobrý nápad zůstávat s neschopnými mágy o samotě.

Chvíli se toulali bažinou, když vtom zaslechli volání elfky.

"Drtikole, mám kyj!"

Kroll radostně poposkočil a vyrazil tryskem k místu, z kterého se volání ozývalo. Za okamžik svíral kyj zaklesnutý v půdě a snažil se jej z pevného sevření vysvobodit. Najednou se zbraň uvolnila a kroll nevěřícně zíral na hadrovou panenku, v kterou se kyj proměnil. Usmál se a políbil panenku.

"Možná že to kouzlo můžeme zrušit," prohlásila elfka a začala kolem panenky mávat rukama a mumlat zaklínadlo. Panenka však nereagovala. Bez hnutí spočívala v krollově objetí.

"Já ale vím, že jseš stejně můj kyj!" zvolal a uschoval panenku za bederní roušku.

Sirriel zvedl oči v sloup a pomalu zkoumal půdu pod nohama. Celá výprava ho začala hrozně štvát. Neutekl z kláštera proto, aby zemřel ve smrduté bažině s bandou bláznů. Z nedalekého stromu se v tu chvíli spustil pavouk s lidskou hlavou. No jistě, jak jinak. Nedivil by se, kdyby kolem něj v tu chvíli proběhl trpasličí zadek na pavoučích nohách.

"Co to je?" zeptal se a zadíval se na podivnou bytost.

"To je Johny. Je to dlouhý příběh," odpověděla hraničářka, jako kdyby představovala svou tetu.

Blázni se však konečně rozhodli vrátit se do tábora, což Sirriela alespoň trochu potěšilo. Opět se rozhodl, že bude nejbezpečnější držet se krolla a hobita. Když se panenka za krollovou bederní rouškou proměnila zpátky v kyj a spadla mu na nohu, ani se neotočil. Drtikol se začal radovat a skákat štěstím po jedné noze. Sirriel se na něj smířeně podíval a čekal, co za šílenost se ještě cestou do tábora stane.

A nečekal dlouho. Ucítil, jak se země zachvěla. Instinktivně se schoval za krolla a sledoval pukající půdu. Mezi hroudami vlhké země a vyvrácenými stromy se pomalu objevila obří želva s několika zářícími bludičkami, které tančily na jejím hřbetě. Sirriel sledoval několikametrové majestátní zvíře a obdivoval jej.